Nomofóbie, phubbing - braňme se jim, raději spolu mluvme!

Nedávno se vrátil můj přítel ze Šanghaje a vyprávěl mi své dojmy z předaleké cesty. Překvapilo mne, že o budovách se střechami v nebi či o rychlosti Maglevu (rychlovlaku) nevyprávěl s takovou vášní, jako tomu bylo o obyčejném cestování v metru. „To byl mazec“, povídal, „vejdeš do vagonu a samá čerň, kývající se, nemluvná, nepřítomná, v tranzu koukající do obrazovek mobilů. Moje krásná muskulatura a neodolatelnost všem těm s černou kšticí byla naprosto fuk!“, s koketně koulejícíma očima v ironické tónině koketně sděloval.

„Opravdu, žádná Číňanka nehla brvou?“, ptal se můj výraz v obličeji.

„Holka moje, neee, čumákovali do displejů, ve stanici pak někteří strojově vstali a s úsměvem vystoupili, šli si po svém, tu se sluchátky a hudební bezdrátovou masáží, nebo jen tak, bezkontaktně s rychlým davem v křečovitém držení svého telefonu v ruce.“

„Hmmm, vidno, že nejsi častým uživatelem pražské socky (míněno metro, MHD a PID spoje), protože bys něco podobného také uviděl v Čechách, ačkoliv ne v takové míře. Nějakou duši bez telefonu, která se odevzdaně veze a kouká z okna v případě, že není v podzemí, bys jistě načapal.“, rozvíjela jsem téma.

Cestopisné vyprávění bylo mžikem zvráceno do debaty o chování, které je charakteristické pro velkou část mladých lidí, ale přiznejme si, i nás zralejších. Za vším jsou telefony, malí chytrolíni, kteří nás ovládají tím, že po nás neustále požadují naši pozornost. A na oplátku nám sdělují vše, na co se ani neptáme. Jsou stále po ruce, v kapse, kabelce, v dlani, často nemáme jeden, nýbrž dva i tři, ten umí lépe to a ten zase toto, ten pracuje v této aplikaci, druhý zase výhradně s firmou a pro firmu, ten zelený je utajovaný před manželkou, stříbrný nějak nikdo ještě nevyhodil.

Např. když sedneme do vlaku a než přehodíme nohu přes nohu, už ukazovákem posunujeme obrazovkou a mobilujeme. Co na tom, že přisedne nonšalantní mužský s padnoucí košilí a pěstěnýma rukama, který je výjimečným starostou obce, neboť nejezdí do Prahy svým bourákem a minimalizuje svou uhlíkovou stopu, nevšimneme si jej, neprohlídneme, nepokecáme. Co na tom, že si s dovolením přisedne jeptiška s mandlovou pletí a srdečným úsměvem, která by nám svou laskavostí zkrášlila svět. Co na tom, že v tlačenici stojí těhotná žena s pupíkem pro dvojčata, která potřebuje akutně pomoc, neboť přichází miminek čas. Ignorujeme okolí, mobilujeme. Když se vezeme metrem, vpravo, vlevo, před námi, za námi, prsty jedné ruky by stačily na spočtení těch, co si nenechávají stimulovat „centrum slasti“ kontrolováním displeje svého telefonu. Zvlášť velcí „úžasňáci“ jsou dvojice, kteří propletení sedíce vedle sebe, drží každý v ruce svůj telefon a prohánějí facebookové prostředí. Možná si i whatsappují o tom, jak se milují. Podobně je tomu v parcích, restauracích a jiných veřejných prostranstvích, doma i v zaměstnání.

Této zvrácené potřebě mít telefon u sebe, kdykoliv k dispozici, se podle anglických slov „ no mobile phone phobia“ říká nomofobie. Zkrátka, digitální věk z nás dělá padlé na hlavu! K tomu se nabaluje fenomén, jehož pojmenování vzniklo kombinací anglických slov „phone“ a „snubbing“, tzv. „phubbing“, a je o jakémsi přímém ignorování osoby, která s vámi momentálně sdílí prostor a čas, nekomunikujete s ní, neboť dáváte přednost „chytrolínovi“, vždyť musíte reagovat! Ten někdo na konci sítě nebude čekat, teď už je pozdě! Tu fotku, když neuvidím teď hned, tak ……???!!!.....nóóóó, vlastně se vůbec nic nestane. Zastyďme se. Ta hmatatelná osoba v naší bezprostřední blízkosti si zaslouží úctu a naši pozornost, vždyť nám dává svůj čas, kus svého já.

Lidičky, co to děláme? Proč si dobrovolně ubližujeme? Proč ohrožujeme naše životy. Ústa nemáme jen k jezení, máme je k mluvení, mluvme mezi sebou, zpívejme a smějme se. Hlasitě, vřele, spontánně, přirozeně. Braňme se levnému virtálnímu světu, komunikujme spolu a dívejme se sobě do očí, držme se za ruce a dívejme se sobě do očí, povídejme si o štěstí a dívejme se sobě do očí.

Vkládám mému příteli svou ruku do dlaně. Otevírám velkou publikaci s podrobnou mapou Číny a dětsky žadoním: „Lásko, povídej mi o tvé předaleké cestě, o budovách se střechami v nebi a o rychlosti Maglevu.“…..

Nomofóbie, phubbing - braňme se jim, raději spolu mluvme!

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více