Z deníčku hlídací babičky

Jsem jen občasná hlídací babička, moje vnoučata jsou vzdálená tři hodiny jízdy vlakem. A teď za nimi jedu a moc se na ně těším, protože je nevídám až tak často. Přemítám o tom, co všechno bychom mohli podniknout, protože nejfrekventovanější otázka mého vnoučka je: "Babi, co budeme dělat?"

Vnukovi je čtyři a půl roku, vnučce dva a půl. Hlídám je většinou u nich doma. Je to jednodušší, když jedu za nimi. Je by musel k nám někdo přivézt a zase odvézt. Mně stačí hodit pár věcí do příruční tašky a frčím. Snacha na mě čeká s dětmi na nádraží. Nejdříve se chvíli hledáme, ale pak uslyším to známé nadšené volání: "Babí...". A dvě blonďaté hlavičky běží směrem ke mně. Beru je do náručí jednoho po druhém a dostávám spoustu pusinek. Vnouček Badí mě drží celou cestu autem domů za ruku. A mladší Adí připoutaná v autosedačce na mě šibalsky pokukuje.

Večer dochází na podrobnější hlídací pokyny. Snacha bude pryč dva dny, uvařila hrnec guláše jako dobrý základ pro stravování. Syn dojíždí do práce do Prahy, bude k dispozici jen ráno a večer a jeho úkolem bude hlavně uspávání dětí. Do toho se nehrnu, přesněji řečeno v tomto jako babička dobrovolně selhávám. Názor, že děti není třeba nijak zvlášť uspávat, jsem si realizovala u svých dětí. Vnoučata mají své zodpovědné rodiče a ti to vidí jinak. Pokud by mi zbyl čas, můžu nakrmit kocoura a nechat přes den proběhnout psa rodičů, kteří bydlí v sousedním domě a jsou právě na dovolené. Slavnostně slibuji. Ještě chvíli si čtu na tabletu, ale pak rychle usínám. Vím, že je třeba nabrat sílu na zítřek.

"Babi spíš?" budí mé Badí kolem šesté. Nespím, ale snažím se ho přesvědčit, aby zůstal chvíli v mé posteli. Když se k němu přidá sestřička, radši vstávám. Připravuji snídani. Každý dostává misku bílého hustého jogurtu s Grankem. "Hodně Granka" skandují ze svých židlí. Přidávám každému ještě půlku od včera ztvrdlého rohlíku. V tichu narušeném jen občasným cinknutím lžičky upíjím svou první kávu. Badí mě inspiruje dotazem, zda umím uvařit pudink, Samozřejmě, že umím. Začínám hledat balíček pudinkového prášku v obrovské "cizí" kuchyni. Naštěstí už jsem v ní párkrát vařila, a tak za pomoci Adí pudink nalézám v jednom ze spodních šuplíků. Ovšem je to speciální veganský pudink z DM drogerie s německým návodem k přípravě. Dle zbytků znalostí z německého jazyka usuzuji, že příprava bude stejná jako u běžného pudinku. Jak jinak. Hotový pudink nalévám do skleniček po jogurtu a dávám chladit. Odpoledne se určitě bude hodit.

Po deváté vyrážíme ven s cílem natrhat si v lese ostružiny a podívat se do sousední vsi, zda tam nenarazíme na kamarády Badího. Na delší cesty se zatím jistím kočárkem - sedačkou. V lese je opravdu spousta ostružin, děti je pojídají jako o závod. A já se proklínám, když vláčím kočárek přes kořeny. To ještě netuším, jak bude zanedlouho dobrý. Z lesa míříme na místní hřiště. Já v naději, že si odpočinu na lavičce, děti s vidinou, že jim koupím nanuka v místním konzumu. A pak to začne. Jedno bolavé bříško si ulevuje u křoví, druhé se s naříkáním přidává za chvíli. A mně běží hlavou, že sebou nemám ani vlhčené ani obyčejné ubrousky či papírový kapesník. Za absolutní nedůvěry vnoučat nekompromisně používám listy kostivalu. Adí si sedá na zem a vysypává imaginární písek z botiček. Neklamný signál, že už dál po svých pochodovat nebude. Dávám ji do kočáru a po chvíli k ní přidávám i naříkajícího brášku s bolavým bříškem. Vyrážíme na cestu k domovu. Tisknou se k sobě a vůbec si nestěžují, že se v sedačce musí mačkat. Jsou rádi, že se chvíli vezou. Cesta pokračuje dost strmě do kopce a Badí musí vystoupit. Budu ráda, když vyvezu kočár s jedním dítětem. Chvíli Badího slovně motivuji, aby šel po svých. Naštěstí je dost ješitný, a tak to zabírá. Adí v kočárku zavírá oči. Možná splní i jedno z mých nevyřčených přání a na chvíli usne. Konečně jsme doma. Odpočinutá Adí se v kočáru protáhne, zamrká očima a rezolutně řekne: "Babí, nebudu spát." Pro jistotu děti svlékám a sprchuji zadečky ve vaně. Zamotám je do župánků a rezignovaně jim jdu pustit pohádku. Chvíli bojuji s ovládáním jejich multifunkčního přístroje. "To zvládneš, babí!" povzbuzuje mě vnouček. Zvládla jsem to.

Zvládám i jednoduchou bramboračku, zaseknu se však u vaření rýže. Snacha na to používá "pomalý hrnec", techniku, kterou jsem si zatím neosedlala. Odměřuji rýži i vodu s myšlenkou, že něco bude chvíli pracovat za mě. Víko přístroje mi však nejde zaklapnout. Rezignovaně stěhuji rýži do normálního hrnce a dusím ji na sporáku. Naštěstí moje vnoučata jedí s velkou chutí, mizí v nich polévka i guláš. Drobné zbytky z talíře seškrabuji kocourovi do misky. Celý oběd seděl pod stolem a těšil se, že na něj něco zbude.

Musím si trochu odpočinout. Čtu dětem z knížky Káťa a Škubánek. Hurá, vydržely to celé tři kapitoly. Teď si chvíli klidně hrají se svými hračkami. Dávám si dnes druhé kafíčko.

Odpoledne vyrážíme znovu do přírody. Badí na kole, Adí na odrážedle, já s jistícím kočárkem. Slunce praží, beru s sebou vodu, pokrájená jablka, banán a papírové kapesníky. A pro jistotu lentilky. Ne pro děti, ale pro sebe. Jízda po polních cestách je poklidná a celkem bezpečná. Jen v úvozu mezi poli nás dohání auto Policie České republiky. Naštěstí zpomalilo, takže se s dětmi, koly a kočárkem stačím přesunout na mez. Uf! Na dnes asi stou otázku svého vnoučka tentokrát ohledně policejního auta nemám odpověď. Naštěstí jsme už u ohrady s koňmi a chvíli sledujeme první výukovou jezdeckou hodinu malé slečny. Adí najednou hlásí: "Babí, čůrám." Svlékám mokré legínky a boty. Náhradní kalhoty s sebou nemám. Adí pouze v tričku jde do kočárku, její odrážedlo nacpu do odkládacího prostoru pod kočár a míříme k domovu. Cestou nás dohonila černa mračna a ještě nás stihla zchladit. Všechno mokré svlékáme a Adí jde znovu pod sprchu. Pudink ke svačině pro děti a třetí kafíčko to jistí.

Zbytek odpoledne trávím s dětmi na zahradě. Je pečlivě oplocená a jídlo, pití, náhradního oblečení i toaletní papír je na dosah. Vzpomenu si na psa a pouštím ho ven. Dívá se na mě dost vyčítavě, uleví si a lehne si do trávy. Děti vytírají čistými kalhotami mokrou skluzavku, když je to omrzí, pokračují na pískovišti. Špinavé oblečení už neřeším. Teď řeším psa, který mezitím někam zmizel. Po chvíli si všimnu, že ze změti rostlin v biologické čističce se ozývá chlemtání. Asi jsem mu měla dát napít!

Konečně se vrací domů syn. Děti ho nadšeně vítají a objímají. A já si vydechnu úlevou poprvé za celý den.

Z deníčku hlídací babičky

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více