SICÍLIE cestou necestou - díl III. Cestou na sever k Taormině

Náš hotel pod Etnou byl velice hezky a elegantně zařízený, klidný a příjemný. S okolím to bylo už horší. Vzadu směrem k Etně žádné domy, jen jakoby zanedbaná krajina. Možná se tam budou stavět další hotely, aby návštěvníci měli k Etně ještě blíž a případný výbuch a zemětřesení si pak zažili z první ruky. Nevím, jaké pláže jsou jinde, výjimečně jsme je neprojížděli, jako jsme to vždy na našich cestách dělávali, ale tady v této oblasti tedy byly, co se týče malebnosti, „nic moc“.

Každý den na naši pláž docházela jakási masérka a nabízela své služby. Moc se mi nelíbila, protože pokud masírovala chlapy, vždycky se s nimi schovala co nejdál od nás ostatních hostů za nějaký kopeček písku, povalující se šlapadlo apod., takže jsem pojala určité podezření. Po několika dnech mne začalo bolet v zádech, jak jsme pořád někde jezdili autem. Manžel mne donutil, abych se konečně nechala od této místní dámy namasírovat. Já jsem za žádný kopec písku ani šlapadlo nemusela (a ani nechtěla), masáž zad mi provedla na lehátku mezi ostatními hosty. Nikdo jiný se masírovat nežádal. A tak, při vykřikování svých nabídek, co všechno s vámi provede, když se nikdo nehlásil, zamířila vždycky automaticky pak následující dny ke mně. Došlo to tak daleko, že po druhé masáži jsem znervózněla, a když se další dny vždycky blížila se svým povykováním, vrhala jsem se do vody a setrvala v ní tak dlouho, dokud neodešla z pláže. Buď si mne nepamatovala, nebo usoudila, že z mých zad si vydoluje každý den přísun požadovaných EUR.

Dalším zážitkem bylo setkání se smečkou polodivokých, špinavých a evidentně toulavých psů. Večer jsem donutila manžela k procházce. No jo, ale ono nebylo v podstatě kam jít. Za hotelem vedla prázdná a zřejmě nepoužívaná silnice. Jak jsme po ní tak mašírovali, najednou, kde se vzala, tu se vzala – ta výše popsaná smečka psů různých pochybných ras. Bylo jich asi šest nebo sedm. Zatrnulo mi. Sami na prázdné silnici se smečkou divných a určitě hladových psů a kdoví, jestli jsou očkovaní proti vzteklině, moc bych pochybovala! Běželi po druhé straně v protisměru. Jestli se na nás vrhnou, nemáme vůbec šanci se někoho dovolat. Manžel hledal v příkopu aspoň kus klacku, protože na obranu svíral v dlani jen fotoaparát. Já třímala svou pověstně těžkou kabelu, bez které nedám ani ránu – pokud mne ovšem neobklopí smečka psů! Měla jsem nahnáno poměrně dost a myslím, že jsem se i modlila. Jenže psi, jak uviděli, že něco sbírá, zastavili se a pozorovali nás. Jdem dál, nevšímej si jich a vůbec jim hlavně nekoukej do očí – syčela jsem, zatímco jsem musela vyslechnout připomínky, že za to může můj požadavek na blbé večerní procházky podezřelou krajinou a že být normální jako ostatní lidi, sedíme na balkoně a sledujeme při vínku čoudící Etnu, zatímco my musíme bádat po okolí. Jestli psy odradil panovačný a zvýšený hlas manžela, či to byli pouze místní najedení psi na večerní procházce se svými kamarády a řekli si, kluci, ti nám za to nestojí, nic nemají, pojďte, pokoušem někde někoho jiného, to nevím, ale vykašlali se na nás a pokračovali dál opačným směrem.

Po obhlídce okolí hotelu jsme další dny věnovali cestám na sever – na starobylou a malebnou Taorminu. Projeli jsme, co se dalo, z kopců byly nádherné vyhlídky na okolní krajinu a skoro odevšad bylo vidět majestátní dohlížející Etnu. Ta vládne celé oblasti a také samozřejmě Taormině. Její výbuchy způsobují každou chvíli zemětřesení, a tak je v podstatě ohrožená celá velká oblast i dnes, tak jako před staletími.

K Taormině se šplháte poměrně příkrými serpentinami a výhledy odevšad stojí za to, zrovna tak, jako výhledy i z ostatních kopců, na kterých leží jiné malebné vesnice. Pohled na modř moře nikdy neunaví. V Taormině to přes léto žije – je plná návštěvníků, na ulicích hraje živá hudba, můžete si zvolit, zda chcete jen tak poslouchat při kávě či zmrzlině, dívat se na „živé sochy lidí“ či se vydat za vykopávkami – pozůstatky starověku. V tomto případě starobylé divadlo Odeon.

Cestou tam i zpět už nás nikdo nepronásledoval, kupodivu se nám nic nepřihodilo, co by stálo za zmínku (zřejmě jsme už měli vybráno), a tak jsme vše absolvovali v klidu a pohodě. Jen to vedro bylo na nás, středozemce, poněkud únavné. A tak nám zůstaly zas jen obrázky a vzpomínky…

Nenechte se, prosím, odradit, smečky psů rozhodně neběhají po celé Sicílii a nevyhledávají turisty z Čech a Moravy. Pláže jsou určitě někde taky malebné. A když hezky poprosíte Etnu, ona to ještě s nějakým tím výbuchem vydrží, než odjedete ! :-))

SICÍLIE cestou necestou - díl III. Cestou na sever k Taormině

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více