Stává se to občas každému. Každodenní starosti - ty běžné - od těch „co budu dnes vařit, jak dopadne synovi písemka, co mám koupit mamince k narozeninám, nepotlučou mi kroupy rajčata, povede se mi  buchta, kterou dělám dnes poprvé, až po ty nejvážnější, které se bohužel nevyhnou nikomu a tlačí nás spíše k zemi než někam vzhůru.

Ale stačí jeden okamžik a všechny tyto nepříjemnosti odplouvají někam daleko a my se vracíme zpět do  dětství, času čistých radostí, bez ponětí o nemilosrdnosti času, kterého jsme tenkrát měli tolik, že jsme se nemohli dočkat, „až budou prázdniny, až mi bude konečně patnáct, až budu moci být dlouho do večera venku, až dokončím školu,…“

Pro mne je tím okamžikem pohled na balón, barevný, poklidně visící na obloze  v bezvětří a bezčasí. Ale musí to být pohled nenadálý, který vůbec neočekáváme, tak jak se mi to již párkrát přihodilo při práci na zahradě. Ohnutá záda, hlava skloněná nad záhon, ruce od hlíny, v hlavě málo optimistické myšlenky. Najednou se hlava zvedne a je tam… Bezděky se usmívám a chce se mi vyletět za ním. Starosti pomalu odplouvají a najednou je všechno jiné, barevnější.

Takže, dívejte se občas vzhůru, třeba i na fasády domů, kolem kterých denně procházíte, nebo na nebe plné hvězd. Uzdravuje to.