Pocity ublíženosti škodí zdraví. Jak se s nimi vypořádat?

Sousedka mě pomlouvala, že jsem v termínu neumyla schodiště, jenže já jsem v té době byla nemocná. Syn mi řekl, že jsem nezamkla dveře od domu, ale já vím, že doma byla ještě vnučka a tudíž nezamkla ona.

Běžné situace často v lidech zanechají pocity křivdy. Jenže pozor na ně, pokud rychle nezmizí.

Snad každý se někdy dostal do situace, kdy ho někdo z něčeho křivě obvinil. Někdy jde o závažné věci, které končí až u soudu a mohou do život přinést léta trápení. Někdy jde o banality, které plynou z běžných denních úkonů. Jenže vždy je výsledek stejný. Ten, kdo je z něčeho neprávem nařčen, podezírán, obviněn, má pocit křivdy. A s takovým pocitem se těžce vyrovnává.

„U nás doma se postupně stalo zvykem, že za všechno může babička, tedy já,“ vypráví jednaosmdesátiletá Alena z Prahy. Žije s rodinou ve velké vile, kterou postavil její táta. Sousedé si myslí, že jde o pěknou ukázku soužití generací, ale ve skutečnosti tam dochází k častým neshodám. „Vnuci odejdou a nezavřou okna. Do baráku naprší. Mladí přijdou domů a řeknou: Babi, musíš zavírat ta okna, nesmíš na to zapomínat. Tisíckrát řeknu, že já zavírám, ale vnuci se pak tváří jako jelimánci, takže stejně rodina dojde k závěru, že zapomínající stará babka není schopna pořádně dovírat okna. Podobné to je, když je na chodbě něco rozsypaného, rozšlapaného. To my ne, říkají děti. Takže kdo? No přece bába,“ vypráví Alena. Částečně si dělá legraci, částečně je znát, že se cítí být ukřivděná.

Jenže v životech se objevují i větší křivdy.

Jednasedmdesátiletá Pavlína nemluví téměř čtyřicet let se stejně starou Milenou, přestože byly kamarádky a kolegyně. Jenže Pavlína chodila s kolegou, který nakonec dal přednost Mileně. Milena ho po roce randění nechala. „Ona mi ho přebrala a pak se na něj vykašlala. Přitom měla vždy více mužů a věděla, jak moc mi na té známosti záleží. Ale dělala vše proto, aby ho ode mě odlákala. Nezapomenu jí to. Vím, že to po tolika letech může působit směšně, ale já to tehdy hodně prožívala a ona dělala opravdu velké podrazy. Například jsme měli domluvenou schůzku a ona mu nechala na stole vzkaz, že na ni nemůžu přijít. Prostě dělala hnusné věci a byla to pro ni jen hra, nic víc,“ tvrdí Pavlína. Její pocit křivdy je tak silný, že s Milenou odmítá jakýkoli kontakt. Problém je, že jejich děti se přátelí a mají chaty blízko sebe. Takže se stává, že se dámy ocitnou o prázdninách na jednom místě, kousek od sebe. Jejich rodiny nechápou, proč je Pavlína tak zarputilá a odmítá se s Milenou byť jen pozdravit, přestože dotyčná několikrát projevila zájem o návštěvu, o kontakt. Jenže Pavlína se cítí být ukřivděná.

„Setkala jsem se s případy, kdy se lidé ve velmi vysokém věku zmiňují, že jim někdo ublížil, když jim bylo dvacet, třicet let. Přesně si to pamatují, dodnes mají pocit křivdy. Stalo se mi několikrát, že mi někdo něco takového vyprávěl,“ říká Jana Novotná, která dělala sociální pracovnici v několika domovech pro seniory.

„Problém je v tom, že u křivdy jde o to, že někdo něco udělal vám a nyní se tím trápíte jen vy. Nikdo jiný. Dotyčný už nejspíš dávno zapomněl, že vám něco provedl, jenže vy se tím ničíte dodnes,“ říká autor motivačních knih Ivo Toman. Ve své knize Debordelizace hlavy se zabývá právě pocity křivdy a uvádí: „Dusíte se nespravedlivými křivdami? Například: Proč mi to neřekl? Proč mě opustila? Proč mě okradl? Uvědomte si, že to vše je minulost. A už jste někdy dokázali změnit minulost? Uvědomte si, že ukřivděný člověk nemůže vyhrát, protože se snaží o nemožné – změnit minulost.“

Čím je člověk na světě déle, tím je přirozenější, že se v něm nějaké pocity křivdy usídlily. Protože někdy se s křivdou setká každý. Lidé, kteří prožili významné okamžiky dějin, jako byla druhá světová válka či komunistický převrat, často vzpomínají na křivdy obrovské. Někdo někoho udal, vymyslel si, že spáchal nějaký čin, za který hrozil vysoký trest či smrt, třeba jen proto, že s ním měl drobnou neshodu. Dotyčný, pokud to vůbec přežil, by se však musel pocitem křivdy utrápit. Pozoruhodné je, že právě lidé, kteří ne vlastní vinou prožili něco strašně krutého, si s pocity křivdy umí poradit více než ti, kterým se stala nějaká křivda malá, v podstatě bezvýznamná.

Každopádně však platí, že sice není dobré zapomínat, ale zároveň je třeba si připomínat, že minulost už změnit nejde. A čím je člověk starší, tím více jasno by v tomto směru měl mít. Protože takový pocit křivdy může člověku pořádně rozežírat mysl a tudíž vést i k dalším zdravotním problémům.

Pocity ublíženosti škodí zdraví. Jak se s nimi vypořádat?

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více