Ve středu jsme se s kamarádkou vydaly do Jízdárny Pražského hradu na výstavu malíře k jeho sedmdesátinám: 70 let = 70 obrazů. Ten den byl snad začarovaný, ale hezky, svítilo slunce a skoro nikde nikdo, to je na Hradě až neuvěřitelné. U bezpečnostních rámů jsme nečekaly, také proto, že jsme si to namířily k rámu pro zaměstnance – ostraha nás přesto s úsměvem odbavila. Ve výstavní síni jsme byly zpočátku téměř samy, pokladní samý úsměv, totéž paní v šatně, obě si s námi povídaly.

Obrazy samotné jsou ohromné, některé sestavené z více navazujících panelů, přes celé stěny – ale hlavně vás zasáhnou svojí barevností. Malíř do nich vměstnal tolik fantastických zvířat, postav, přírody, věcí, že při prohlídce není možné všechno „pobrat“. Pár obrazů jsem si vyfotila, článek jsem vůbec původně nezamýšlela, chtěla jsem si je pak v klidu znovu prohlédnout doma. Také proto jsem si nepoznamenala názvy, ty se mi nezdály až tak důležité. Fotky jsou ale slabým odvarem, ta mohutná barevná energie v nich chybí. Já se cítím ještě dnes „nabitá“, a dokonce i zaměstnankyně galerie byly tak nějak radostné, dávaly se s námi vesele do řeči.

Výstava pokračuje v 1. patře ještě desítkami malých kreseb a akvarelů, působících často jako trochu drsnější kreslené vtipy - „hlídací“ starší pán z galerie nás upozorňoval na některé podle něj „obzvlášť pikantní“ a hned nám také vyprávěl, jak si jakási návštěvnice musela vzít prášek, aby z výstavy nedostala infarkt.

Potom jsme prošly ven, nádvořími vánočně vyzdobeného Hradu do Nerudovky a prosincové Prahy, proti obrazům tak nějak vybledlé. Ještě po dvou dnech mám všechnu tu barevnost v hlavě a usmívám se, proto na ochutnávku přikládám několik fotek.

Výstava trvá do 5. 1. 2020. Vstupné pro důchodce 80 Kč