Trabant. Značka, které jsme byli věrni tři desetiletí

Když vidím bazary plné aut, vzpomenu si, jak jsme kupovali našeho prvního Trabanta. Rodiče vlastnili Aerovku a na auto jsem byl zvyklý. V roce 1962 otec auto prodal a mně stačila motorka kývačka. Ale narodila se nám dcerka, a jak rostla, motorka už nestačila. Tak jsme začali šetřit na autíčko.

Koupit nové, to byl nedostižný sen a ojetiny byly drahé. Nový Trabant stál přes 27 000 Kčs a na ojetého bylo třeba 40 000 Kčs a i tak ho nešlo sehnat. Když se nám podařilo penízky našetřit, psal se rok 1969 a po okupaci sovětskou armádou se proslýchalo, že padnou peníze. Otec to zažil dvakrát a přesvědčil mě, že koupit auto by bylo rozumné.

V Rudém právu se objevil inzerát, že v Parku Julia Fučíka se bude konat obrovský autobazar, odkud každý odjede ve vlastním voze. Bylo rozhodnuto a na bazar jsme se vypravili. Kupovalo se za hotové a ušetřených čtyřicet tisíc matka zašila do kapsy otcova saka. Důvod byl jasný. Otec obchodník byl za první republiky v Praze okraden kapsářem.

Čekalo nás velké zklamání. Komik Štuchal vyvolával, že v Rusku išla Duňa na bazar, koupila tam samovar, ale od nás odjedete s báječným vozem. Aut k prodeji bylo hodně, ale za nesmyslné ceny, trabanti prý zmizeli ihned. Jediné auto, na které stačily peníze, byla oktávka za 34 000 Kč, ale ta byla tak akorát do sběrných surovin. Na karosérii bylo více rezu než barvy a pneumatiky byly sjeté až na plátno. Stáli jsme u ní a přišel k nám starší nešťastný pán a ptal se, jestli má auto koupit. Měl zamluveného trabanta, ale majitel si to rozmyslel a prý bez auta nemůže domů. Když se svěřil, že auto nikdy nevlastnil a je až z Gottvaldova, tak jsme mu po pravdě řekli, že by s tou šunkou nedojel ani domů.

Navštívili jsme bratrance, který když viděl, jak jsme zklamaní, zavezl nás do Karlína, kde v autoopravně zrovna začínali s prodejem ojetin. Sympatický vedoucí nám řekl, že dnes pro nás nic nemá, ale za týden by mohl být jeden trabant. Vzal si adresu, a že nám dá vědět. S tím jsme ovšem vůbec nepočítali a doma ukápla i slzička. Kupodivu asi za deset dní přišel telegram: „Trabant na skladě, cena čtyřicet tisíc.“ Ihned další den peníze opět putovaly k zašití do kapsy a hurá do Prahy.

Trabantík byl tři roky starý a poměrně zachovalý. Akorát nešel hned nastartovat a mechanik ani nevěděl, kde má karburátor. Vedoucí, když jsme se divili, že si vzpomněl, řekl, že nám to přece slíbil. Odmítl stovku díška s tím, že si máme koupit benzín a telegram že platí firma. Naopak nám nabídl, že nám technik vyveze auto z Prahy na Pankrác a že mu za to máme dát pětadvacet korun a ani o korunu více.

Zaplatit jsme šli do blízké banky a u okénka seděl starý úředník, který vypadal, jako by byl bratr herce pana Nedbala. Přesto, že jsme byli v bance sami, nevrhle zavčel: „Peníze!“ Otec mu ale vysvětlil, že musí počkat, protože má peníze zašité, aby ho Pražáci neokradli, a když tak chvátá, tak ať mu půjčí nůžky. Před opravnou už čekal technik v trabantíku a vyvezl nás z Prahy. Když odcházel na tramvaj, trabi zhasl a nechtěl se rozběhnout. Technik nám ale zamával z tramvaje, a tak jsme hned opravovali. Naštěstí po vyčištění svíček motor naskočil a po další tři roky nám autíčko věrně sloužilo. Potom jsme už sehnali nového trabanta za normální cenu a celých dvacet devět roků jsme byli věrni značce, z které si spousta lidí dělala legraci, ale mi na ni nedali dopustit.

Trabant. Značka, které jsme byli věrni tři desetiletí

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více