Izrael - svatá země, kde mnohým není nic svaté

Nejsem křesťankou, nejsem nábožensky věřící. Jsem obyčejnou bytostí, která věří svému racionálnímu úsudku, logice Vesmíru a ve zbytku, svým intuicím. A právě takto mentálně vybavená jsem se vydala do pouštní části Izraele, kde jsem očekávala minimalizaci dopadu konzumní společnosti, ryzost etnického osídlení a autenticitu přírodních krás. Povedlo se, přesně to jsem viděla. A pochopila jsem, jak v těchto končinách jsou uchopena a realizována slova tradice, víra a tolerance, venkoncem mnohdy zahalená rouchem pokrytectví.

Nadešel Advent. V tomto krásném čase jsem se vydala s přítelem a jeho kamarádem na 8 dní do Izraele. Úmysl poznat zemi jinak, než jak je nabízeno cestovními kancelářemi, se jednoznačně promítl v našem itineráři i objemnosti bagáže. Tuze levné letenky byly zajištěny, s bydlením přes "buking" též nebyl problém. Ještě v cílovém letišti (Eilat - Ramon) nám zbývalo zapůjčit si auto a hurá, můžeme ujíždět do míst, která budou-li si žádat delší prostor k vidění, nebudeme na čas skoupí. Dílčími cíli denních tras byla místa našich noclehů. Jednalo se o apartmány s veškerou potřebnou výbavou k vaření, vymydlení se a venkoncem i příjemnému spaní ve městech Eilat, Arad, Beer Sheva a Mitzpe Ramon.

Úseky mezi těmito městy byly propojeny dokonalou asfaltovou silnicí. Kdepak D1! Mluvím o zcela zánovně kompaktní vozovce, se svodidly a serepetičkami, vsazené nenásilně do pouštního okolí. Toto zjištění bylo velmi milé. Díky tomu jsme se mohli i při jízdě věnovat nečekaně nabízejícím se krásám proměnlivé Negevské pouště. Nahodile a podle interesu jsme se samozřejmě u zajímavostí geomorfologického rázu zastavovali, rozhlíželi se, žasli, fotili a natáčeli. Buď jsme pokračovali dál, anebo jsme odbočili na pouštní šotolinu a vydali se neznámo za nosem. Téměř každé otazníkové rozhodnutí sjet z páteřní komunikace se vyplatilo, vždy nás obohatilo, poučilo a současně výchovně káralo za to, že jsme mohli o to skvostné poznání přijít, kdybychom mávli rukopu a na šotolinu nesjeli. Ale ano, přiznávám, také jsme se dopustili omylu při některém zacílení, např. když jsme vjížděli za soumraku do městečka Dimona v místech urbanisticky naprosto nezajímavých, včetně totální absence avizovaného afroobyvatelsva. Občané, které jsme na ulicích potkávali, měli velmi daleko k těm, kteří v minulém století těžce získávali statut trvalého pobytu, nebyli to zdaleka ti černí afrohebrejci, vegani, polygamisté v pestrém barevném šatu se zlatými pěveckými hrdly, nýbrž lidé, kteří často mluvili patlavě rusky, oblečení byli odrbaně v "addidaskách". Snad nás jen pobavila menší tlupa pouličních bezprizorních křiklounků, kteří ve své spontánnosti s námi navázali rozhovor a ptali se, odkud jsme.

Město Eilat jsem pracovně nazvala městem "kruháčů", protože tolik vymazlených, načačkaných, roztomilých, sofistikovaných, důvtipných a poučných kruhových objezdů jsem v jenom městě neviděla. V centru jsem se klidně vzdala pohledů na vyzdobené mega hotely tohoto vzdušného přímořského bezcelního letoviska, neboť kruháče s rybičkami, srdíčky, tancujícími dětičkami, nubijskými kozami mi nedaly pohledět jinam. A protože jsme v Eilatu spali dvě noci, mohla jsem některým kruháčům několikrát vysmeknout poklonu, například tomu s bronzovými muzikanty, neboť tento kruháč je na cestě na Coralbeach, kam jsme opakovaně zajížděli šnorchlovat. V souvislosti s Eilatem si budu určitě pamatovat ještě jednu pikošku - jak nás obabral arab při šabatu. Při příletu, kdy s první hvězdou započal šabat, jsme si zapomněli koupit H2O. Šabat, těžké nicnedělání, doprovází uzavření obchodů. V naději, že přece jen najdeme lidskou duši, která šabat ignoruje, jsme projížděli Eilat křížem krážem. Hurá, jednu arabskou dušičku jsme našli, jen krapet duchapřítomně vyčůranou. Ve svém přehledně nepřehledném krámku měl i vodu, ovšem bez cenovek. Naši nouzi tak fikaně zhmotnil do svého rabatu. Jak jsme později zjistili, cenu osolil pětinásobkem. Poučení? V Izraeli nakupujte jen v obchodech se stanovenou cenou, případně smlouvejte a nikdy neodhalte své váhání, doběhnou vás.

Jednoho rána mne mí souputníci neměli ani trochu rádi. Budila jsem je totiž za rozbřesku. Mířili jsme do Red canyonu. Oba byli cestou škrobeně protivní, avšak jakmile jsme vstoupili do červených skal kaňonu, který mimochodem patřil jen nám, našim objektivům a čistým záběrům, juchali nadšením. Dávka komorního soukromí byla úchvatná. A co teprve, když ulovili v obrovské červené průrvě kešku! Podobná euforie nás čekala v národním parku Timna, v pouštní oblasti, kde kdysi bývaly proslulé měděné doly krále Šalamouna. Ačkoliv jsme jej projížděli autem, z plánovaných 2 pátracích hodin se stalo hodin 6. Kamenná monstra, monumenty a skalní útvary, včetně "Temple of Hathor" nešlo jen objet, museli jsme vše ošahat, oňuchat, prolézt.

Cestou k Mrtvému moři jsme na dva dny navštívili pouštní město Arad a jeho okolí. Bydleli jsme v luxusní ortodoxní židovské čtvrti. Bomba. Městem procházeli pánové s černými vysokými cilindry a pejzovými copánky, černými dlouhými kabáty, vesměs tlačíce kočárek a za ruku vláčící vykulené dítě s jarmulkou ve vlasech. Ženy vidět nebylo. Město velmi čisté a uspořádané s čistým a suchým vzduchem. Často nad ním však přelétaly stíhačky, byly tak hlučné, že jsem myslela, že štrnknou o komín. Nedaleko města je rozsáhlé archeologické naleziště Tel Arad s pozůstatky opevněného kanadského města a pevností z dob Judských králů. Okolo města je rozptýlené osídlení polokočovných arabských Beduínů. Dost jsem se bála, když jsme jeli okolo, zastavili a s okukováním fotili jejich nuzné obydlí typu slumu s opelíchaným velbloudem na jedné straně a terénním vozidlem pro vrstvu prachu bez barvy určení na straně druhé. Proto jsem chlapy hecovala raději zapátrat v oblasti ve směru k palestinským hranicím. Navštívili jsme Yatirský les, který se rozprostírá na jižních svazích hory Hebron. Mimo krásného archeologického naleziště ruin byzanských domů Hurvat Anim jsme navštívili Český les. Hotový balsám po pohledech na beduínská obydlí. Je to pozůstatek projektu, úspěšného projektu z roku 2005, pokusit se rekultivovat poušť. V Českém lese nás přivítala liška (izraelská Bystrouška), nebo to byl šakal, nevím. Ale bájo zážitek. Ještě jsme odlovili TTF kešku a pak se strhl pěkný ceďák. Nebylo chvilkama téměř na krok vidět. Stačilo však popojet o kilometr - dva směrem na jih k beduínům, kde jejich šibalské děti šedivé nebe přetřely na modro a vyzdobily zlatým knoflíčkem.

Jedna z našich cestovatelských zvědavostí nás zavedla k negevským kráterům. Říká se jim „machtéše“. Zkrátka, jde o úžasné přírodní až 300 m hluboké propadliny, ve kterých se zobrazí 160 milionů let starý vývoj naší Zemičky. V Izraeli je takových geologických úkazů 5 – 6, pak údajně 2 někde na světě také najdete, ovšem ty izraelské jsou největší na světě (40 km dlouhé a 5 km široké; 10 km dlouhé a 5 km široké, …). V průběhu jednoho dne jsme si zajeli na „machtéš“ jménem Hamakhtesh Hagadol, který je výjimečný svými barevnými písky (já napočítala 12 barev od bílé, přes růžovou, žlutou, modrou, fialovou…až do temně hnědé) a je odvodňován jedinou řekou. Vše z dálky krásné, majestátní, ale z blízka jsou barevné duny přírodním WC. Škoda.

Naši cestovatelskou pouť jsme okořenili špetkou adrenalinu, neboť jsme si troufli odbočit do městečka Arara Banegev, které izraelci nazývají „beduínvilidž“. Jen jsme vjeli do intravilánu města, oněměli jsme. Já měla pusu dokořán, zírala jsem jako v tranzu a s nádechy jsem trousila neznělé poznámky: „prasata“, „ježištojehnůj“, „fůůůj“, intuitivně jsem držela dveře za madlo a tlačila k sobě, abych byla připravena na případný útok. Obrovské novostavby vil byly ošperkovány soukromými smetišti a miniskládkami všeho, co se nehodilo. Aby to bylo malebnější, své dotvářel pouštní vítr. Celou tu strnulost našich vetřeleckých turistických prožitků stupňovaly zakuklené ženy, které pouhou štěrbinou na oči jednoznačně demonstrovaly svou ostražitost, byť obuty byly v módních zlatavých teniskách, které šat svou délkou nezakryl. Myslím, že by stačilo malinkaté zaváhání z naší strany a z vesnice nevyjedeme celí. Město jsme bez zastavení zcela vyděšení projeli. Napětí ze mne spadlo až v nedaleké farmě velbloudů.

Zcela opačný prožitek jsem měla v kibucu Sde Boker, v osadě založené roku 1952, která vznikla s cílem osídlit poušť. Tolik laskavosti, klidu a sounáležitosti jsem v české vesnici nikdy nezažila, proto jsem byla tímto izraelským sociálním prostředím velmi překvapena. Toto místo je spojeno i s ikonickým vůdcem Izraele, prvním premiérem Davidem Ben Gurionem, kterého vnímám jako úžasnou politickou osobnost. Doporučuji navštívit jeho dům a celou expozici věnovanou jeho životu, budete-li na blízku.

Když jsme namířili do Bé sedmičky, tedy universitního města Beer Shevy, bezprostředně jsme míjeli oblast, kde je rozvíjen izraelský jaderný výzkum. Všude byly cedule s nápisy různých zákazů, včetně zákazu fotografování. Jenže, míjíte-li krásnou bílou vzducholoď, nevydržíte. Cvak, cvak, fotila jsem drze alespoň okénkem auta. V této oblasti jsme také našli známou izraelskou sluneční elektrárnu, důmyslně schovanou v Negevské poušti. Pátrání bylo zajímavě vzrušující, uvědomili jsme si, že se nacházíme na místech, která oproti turistickým lokalitám, hovořícím o historické časové ose, mají časovou osu namířenu do blízké i daleké budoucnosti.

Protože miluji zvířata, mým velkým cílem bylo setkat se v divoké poušti s nubijskými kozorohy (Nubian Ibex) nebo damanem (Rock Hyrax), tlustým přerostlým křečkem, který je příbuzným slona. Prvně jmenovaná zvířata, hnědé kozorožce s velkými obloukovými rohy, jsem pozorovala (i natočila) při souboji o samici ve skalách kráteru - největšího machtéše na světě Mitzpe Ramon, kterým jsme jeden den trailovali. Daman se vidět nenechal. Tento neúspěch mi vynahradila spousta ptáčků, kteří létali mezi akáciemi a křovím Ochradenuse Baccatuse, a vesmírně mocný zážitek, kdy jsme doprovázeli na hraně kráteru s propadlištěm pískovce, sopečných hornin a zkamenělin slunce do hajan a současně vítali měsíc v úplňku. Šarlatové nebe mi ještě několik nocí vstupovalo na pozadí víček při usínání, aby přebilo majestátní obrazy východu slunce nad jižními útesy, kterého jsme se také za kuropění zúčastnili.

Myslím, že bych mohla ještě dlouze vyprávět o našich toulkách jižním Izraelem, o koupání v Mrtvém moři, o solné hoře Sodoma s Lotovo ženou ve tvaru solného sloupu, o nečekaných bahenních záplavách u Massady a maxi beduínském trhu v B7, o chrámové plošině Avdat, kde se natáčel Jezus Christ Superstar, o pestrosti korálů a rybiček v Aqabském zálivu Rudého moře a kontrastně o památných i geologických místech často znehodnocených lidskými exkrementy, odpadky a nepořádkem, nuže o svaté zemi, kde některým není nic svaté. Ale také si myslím, že by tím můj článek přestal být čtivý a vstřebatelný. Své vyprávění shrnu konstatováním, že to byla velmi milá poznávací cesta, s bezva tuláky, za pohodového počasí a s andělským dohledem, který zaručil náš šťastný návrat domů, do mírumilovné, překrásné a bezpečné České kotliny.

Izrael - svatá země, kde mnohým není nic svaté

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více