Ptáte se, jakou že Lásku potkávám po ránu? Že tu mou?

Oh ne, nikoliv.

Ta dojemně silná, křehce viditelná, něžně hmatatelná a kříšťálově krásná Láska je motýlím vánkem okolo dvou stařičkých bytostí, muže a ženy, které obvykle po ránu pozoruji na zastávce, když cestou do práce čekám na tramvaj. On, s čepicí do čela, v tónech zálesáka oblečen, kráčí hrdě s hlavou vzhůru. V pravé ruce má hůl, o kterou se lehce opírá. Ona, v kalhotách s pukem a ve staromódním kabátku je zavěšena do rámě jeho levé paže a hlavu v pleteném kloboučku důvěrně choulí k jeho rameni. Usmívají se. Mezi čekajícími na zastávce se nenásilně proplétají. Jdou za nosem. Nic je nezastaví. Ani okamžik, ve kterém milý pán namíří nacvičeným grifem svou hůl, švihne jí směrem od sebe a bodcem na jejím konci nabodne ladem ležící zmuchlaný papír, který někdo neměl sílu vhodit do nedalekého odpadkového koše. To se několikrát opakuje. 

Sleduji s úctivým obdivem, jak ti dva milující se lidé ve své osobité sounáležitosti při své ranní procházce probouzejícím se velkoměstem současně čistí ulici. Pán je odhodlaný k boji s větrnými mlýny nevychované části národa, paní je odhodlaná býti jemu oporou i v této marnosti. 

Tento opakovaný ranní příběh mne naplňuje hlubokou pozitivní melancholií, protože mohu pozorovat Lásku. Pravdivou, tvrdohlavou, nepodmíněnou. Lásku, světélkující v příkladném počinu.