Navzdory všem doporučením o nicnedělání na Boží Hod vánoční se mi v hlavě urodil nápad ostříhat nově vyběhlé pruty zlatého deště na zahradě. Asi jsem to neměla dělat, protože přišel „trest“ v podobě píchnutí do oka pahýlem ustřiženého výhonu. Tušila jsem, že to nebude jen tak. A trocha krve na kapesníku to potvrdila. Na důrazné doporučení dětí, že „oko je oko“, jsem vyrazila na oční ambulanci naší nemocnice.

Byla jsem překvapená vzornou péčí a pozorností ze strany personálu. Nemusela jsem ani dlouho čekat, neboť organizace klapala jako na drátku. Přihlášení na recepci, rozeslání pacientů do tří ambulancí, změření zraku, poté zašití spojivky čtyřmi  úhlednými stehy. Po týdnu nepříjemného píchání a řezání vyjmutí stehů a kýžená úleva!

Při čtení ambulantní zprávy ale objevuji záludnou větu: „V případě jakýchkoli potíží navštivte svého očního lékaře“. „A je to tady“, pomyslím si. Jakého vlastně mám? Naposledy jsem byla na vyšetření zraku, když jsem si dělala řidičský průkaz,  což ale bylo cca před dvaceti léty. Můj praktický lékař, u kterého se poté se zprávami zastavuji, mi nalévá čistého vína. „Očního lékaře neseženete!“ praví. S tím se ale nespokojuji a zahajuji telefonické pátrání, které se kupodivu vyplácí. Díky šťastným okolnostem, kdy ze záhadných důvodů nedošlo k předepsané skartaci dokumentace, našla mou dvacet let starou kartu sestra u lékařky, která převzala část klientely po mé bývalé paní doktorce.

To je ovšem jen první krok. Je nutné neváhat a jít se ihned zaregistrovat. V čekárně sedí několik šťastlivců, kteří se svého ošetření již dočkají. Přicházím na řadu nezvykle rychle. Nemám žádné potíže, takže mne sestřička objednává pouze na prevenci s ponaučením, že nepřijdu-li ve stanoveném termínu, budu již  „navždy a definitivně z evidence vyřazena“. Neříká  to nijak zle, nic jiného jí zřejmě nezbývá. „A kdyže nastane ten den „D“?. Koncem září, dovídám se, což je celých devět měsíců od objednání. „Ale to už můžu být do té doby i mrtvá“, jde mi hlavou. Přesto děkuji.  Možná nezbývá nic jiného, než se někdy zase  „jen tak trochu píchnout“, podotknu polohlasem při odchodu z čekárny. Načež se mi dostává několika pobavených úsměvů a souhlasných pokývání hlavou.