Má sestra naopak po poměrně častých případech nesprávných cen účtenky pečlivě kontroluje a žádá nápravu. Spolu však máme naopak takovou dohodu, že když občas najdeme nějakou minci, ať už na ulici nebo třeba zapomenutou v automatu na kávu, dáme ji do figury psa, určené pro finanční sbírku na výcvik vodicích psů. Bereme to tak, že nám ty peníze nepatří, tak si je nenecháme.

Před několika dny jsem ve velkém nákupním centru zašla do prodejny Profimed koupit si zubní pastu GUM. Nepatří zrovna k těm levným, ale je hodně účinná proti paradentóze. Prodavačka mi řekla cenu, kterou jsem se svým už nepříliš ostrým sluchem vnímala jako 130 korun. Kromě stokorunové bankovky jsem chtěla dodat zbytek v mincích. Na přesnou částku to nebylo, tak jsem dala dvacetikorunu a místo chybějící desetikoruny ještě další "dvacku". Prodavačka mi vydala účtenku a nic. Tak stojím a čekám na vrácenou desetikorunu. Chvíle rozpaků, co je, tak se hlásím o desetikorunu zpět. Prodavačka se diví, jak to, a já se snažím vysvětlit, co jsem jí dala, ale nějak jsem se zapletla do vydané částky a prodavačka už měla mince v pokladně. Obě jsme chtěly situaci vysvětlit. Já už jsem pak mluvila zřejmě o třech dvacetikorunách, protože jsem byla upnutá na to, že jsem nedostala deset korun nazpátek. Prodavačka sáhla do pokladny, dala mi zpět dvacetikorunu s tím, že už to nemůže nijak dokázat, tak ať si ji vezmu. Ráda viditelně nebyla, ale nechtěla se se mnou dohadovat.

Tak jdu s dvackou dál po chodbě nákupního centra a v hlavě mám ty divně pomíchané mince. Podívám se na účtenku a vidím teprve teď, že pasta stála 140 korun. Čili na mé dvě dvacetikoruny mi nebylo co vracet. Naopak, teď mám kvůli svému protestu neoprávněně jednu dvacetikorunu zpátky, takže jsem za pastu zaplatila o 20 Kč méně. Jdu dál, pak postávám, utěšuji se tím, že takovému obchodu to určitě scházet nebude, ale cítím, že už tam asi nikdy nevkročím. Jako kdybych měla na čele vypálený cejch.

Pak se bez rozmýšlení v mžiku obracím a jdu zpět. Vcházím do obchodu a prodavačka na mě upře nechápavý pohled, asi, co chci ještě řešit. "Já Vám jdu vrátit tu dvacku", pravím, "ona mi fakt nepatřila, přeslechla jsem cenu a pak se do těch mincí nějak zamotala". Prodavačka vyhrkne, že by se nic nestalo, ale já pokračuji, že by mě to mrzelo a peníze si rozhodně nechat nechci. Už jsem na odchodu ve dveřích a ona mi říká: "Tak děkuji, to by asi opravdu nikdo jiný neudělal, jste hodná".

Na to nemusím být hodná, abych měla smysl pro poctivost. Ne nadarmo říká jedno přísloví, že "Nejlépe se spí na podušce z čistého svědomí". A já jsem tu noc spala docela dobře.