Takže ve svém zpětném listování životem, co je mým nejranějším zážitkem, který jsem si uchovala v paměti, možná trochu podvádím. Ne, že bych chtěla, ale některé historky mi buď Marcela nebo před dávnými roky maminka ještě během mého dětství připomněly. Je tedy dost možné, že si nepamatuji tu vlastní událost, nýbrž svou trochu pozdější vizualizaci toho, co jsem od vypravěček slyšela. Berte mě tedy s rezervou!

Jelikož jsem se narodila v dubnu a toto vyprávění směřuje do začátku prosince, bylo mi přes 2 a půl roku. O rok víc rozhodně ne. Maminka prý k nám (bydleli jsme v činžáku na náměstí) objednala Mikuláše. Jenže on s tou svou chasou nešel a nešel. Šla ho tedy z prvního patra, kde jsme bydleli, vyhlížet ven před dům. Bylo totiž už pozdě a hlavně já už jsem měla spát. Když se maminka nevracela, vzala mě sestra za ruku a vedla mě po schodech dolů ven ji najít. A já jsem s sebou na těch schodech praštila. Ten okamžik, pád, pořádný řev a zděšenou přibíhající maminku, která mě rychle nese po schodech nahoru domů, si pamatuji. Je to jen takový mžik, ale tak silný, že v paměti zůstal. Okolnosti jsou samozřejmě dovyprávěné. Víckrát už k nám Mikuláš nepřišel a jako děti jsme ho chodily pouze shánět po městě.