Můj soukromý ášram I.

23. 3. 2020

Šlapu na rotopedu a pouštím si třináctou komnatu Ivy Pekárkové. K obědu si dělám krémové rizoto s červenou řepou, posypáno parmazánem. A taky jsme se pustila do úklidu. Po dvouhodinovém lízání domácnosti jsem si dala sprchu, natáhla čisté kalhoty a bílou košili a za odměnu si vařím kávičku. Mám ještě zbytek vánočky. Takové trochu unavené, tak ji opékám na másle a opečenou si ji chci posypat cukrem se skořicí. Kořenka mi vypadává z ruky, moje čistá podlaha je plná střepů a skořice se pěkně rozprskla. Nepublikovatelně nadávám. Při úklidu jsme si zmazala košili. Kafe mi vystydlo. Ale krásně mi to tu voní.

K válení u televize jsem si naordinovala pletení. Našla jsem pár klubíček. A vzpomínám na mámu a babičku. Jak mě učily šít na stroji, plést, háčkovat, síťovat, vyšívat, malovat kraslice. A babička taky modlit. Měla starou ložnici, manželské postele s vysokými čely, na zdi obraz v oválném rámu, Marie s robátkem a vedle toaletky se zrcadlem obrázek s andělíčkem převádějícím děti přes most.

Občas jsem u babičky přespávala. Pamatuju si, jak jsem se jednou kus noci chichotala a nedokázala přestat. Večer babička svlekla kroj, navlekla obrovskou plátěnou košili a odhrnula na své straně modrobíle pruhovanou duchnu. Pod peřinou byl ještě spacák. Babička vlezla do spacáku, zakryla se peřinou, vzala růženec a mě přiměla se s ní modlit. Ten spacák vysvětlila tak, že když sloužila ve mlýně, omrzly jí nohy a teď se nemůže zahřát a že četla, že spacák je i do mrazu. Doteď vidím ten bizarní obrázek. Kroj, starobylá ložnice, sakrální obrázky a moje babička tremp s růžencem a vnučkou.

24. 3. 2020

Ráno jsem opět na jeden zátah přečetla knížku. Bianca Bellová – Mona. Pak jsme se uvelebila u televize a koukám na starý film s Alecem Baldwinem a Meryl Streep – Nějak se nám to komplikuje. Balzám na duši.

Peču bábovku, kousek lososa a batátovou kaši s hráškem. Venku je pusto a prázdno. Až na pár pejskařů. Jeden čoklík má roušku a vypadá roztomile.

Odpoledne na lavičce sedí kluk a holka. Drží se za ruce a pak si dávají pusu přes roušky. Je mi jich dost líto. Bože, to je svět.

Cvičím, prohlížím staré fotky a snažím se býti optimistkou.

Prohlížím zásoby v ledničce a plánuji, kdy budu muset vyrazit do obchodu, aby mě nesklátil hlad. Zatím ven nemusím, ale sluníčko je tak lákavé. Na druhou stranu, mám se na lavičce s kým líbat? Nemám.

25. 3. 2020

Bojuji statečně. Jsem tu zavřená jako zakletá princezna. Čtu, cvičím, dělám si masku na obličej. Kousek banánu, citronová štáva, olivový olej. Ale nesmím se dívat na své vlasy. Odrosty začínají být brutální. Návštěva kadeřnice zrušena, lymfomasáže zrušeny, knihovna zavřena…

Jen nefňukej, říkám si. Radši si nepředstavuju, kolik lidí je na tom zle. Psychicky, finančně, mají děti, nemocné rodiče….

Nejlíp mi jde vaření. Dnes jsme se pustila do hovězího masa po burgundsku, s bramborovou kaší. V poledne jsem hezky prostřela a do sklenice si nalila dvojku červeného, které zbylo po podlévání masa. A chválím se, jak si hezky vedu.

Hledala jsme, jestli je díra na trhu v podobě kuchařky pro jednoho člověka. Ale zatím jsem do kuchařky vymyslela jediný recept – vařte jako obvykle, přebytky vražte do mrazáku. Hm, asi nic originálního.

26. 3. 2020

Brouzdám po internetu. Záměrně se vyhýbám čtení o coronaviru. Přečtu pouze titulky a jdu dál. Ale jednomu jsem neodolala. Chtěla jsem si pustit video, jak lidé ze zavřené oblasti vzdávají hold zdravotníkům. Jako první se mi objevila reklama na aviváž. Teprve pak jsme se dostala ke kýženému.

Většinou reklamu beru jako nutné zlo a zkouším ji nevnímat, ale občas mě fakt zaskočí. Třeba, když sleduju detektivku, napnutá k prasknutí, přes celou obrazovku je vyděšený obličej oběti, ruka s napřaženou pistolí mu míří na čelo a já se mám dozvědět, kdo je padouch. Petr? Pavel? Či snad někdo úplně jiný? Hudba vygradovává napětí… Střih.

Z reklamy se dozvím, jak si přilepit zubní protézu, čím si mazat klouby a jak si vybrat nejlepší pojištění.

Hříšný tanec. Já rozněžněna scénou, kdy Baby říká Johnymu, že pokud odejde z místnosti, nikdy už nepocítí to, co cítí teď… Střih.

Psí sádlo, doktor Weis.

Už mně z mého soukromého ášramu hrabe.