Nevím, jak se mi podařilo ušetřit si z učitelského platu hned první rok na tuhle dovolenou. Asi proto, že zájezdy do tehdejšího SSSR byly díky událostem v roce 1968 dost podhodnoceny, navíc jsem byla sama, bydlela celkem levně na ubytovně a stravovala se v jedné školní jídelně. Do českobudějovického ČEDOKu přišlo několik nabídek na dovolenou u moře. Jalta se nejspíš prodávala jen pod pultem, ale nabídli mi černomořské letovisko Gagra. Neměla jsem vůbec tušení, kde to je, a jako silně protirusky naladěná jsem do SSSR jet nechtěla. Někdo známý mi však řekl, že tam nejsou žádní Rusové, protože je to v Gruzii. A tak jsem jela.

Cesta začala nedobře, byla to má první cesta letadlem a hned v Praze jsme měli asi 5 hodin zpoždění. Cestovali jsme napřed do Kyjeva, kde bylo opět zpoždění, takže na letišti v Soči-Adleru jsme přistáli až po půlnoci. Pak následovala asi hodinová cesta autobusem do Gagry, kam jsme dorazili někdy k ránu. Byla absolutní tma a náš první vizuální dojem byl nulový. Jen všude kolem bylo cítit omamné vůně keřů nebo květin. Ubytovali nás v sanatoriu Gruzia.

Teprve po probuzení jsme zjistili, že se nacházíme na místě, které bych ještě dnes nejraději nazvala přírodním rájem. Letovisko Gagra leželo mezi Soči a Suchumi a údajně bylo nejteplejším místem na tamním černomořském pobřeží. Prý bylo oblíbené již za carského Ruska. Sanatorium tomu ostatně architektonicky naprosto odpovídalo. V délce asi 5 kilometrů se tu táhla promenáda lemovaná palmami a všude byly parky plné exotické flóry. Nejkrásnější ale bylo, že se Gagra nacházela z jedné strany bezprostředně u moře, z druhé pak na úpatí tisícimetrových, ba i vyšších zalesněných horských velikánů.

Tamní obyvatele jsem považovala za Gruzíny, než se ukázalo, že jsou to i Arméni a hlavně Abcházci. Gagra byla totiž v Abcházské autonomní republice coby součásti Gruzie. Místní řeč pro mě byla nesrozumitelná, avšak s turisty mluvili všichni rusky. Turisté jsme tam však tehdy byli víceméně jen my. Lidé žili velmi skromně, ženy se odívaly do černého a občas některá coby vdova měla na šatech připíchnutou podobenku svého manžela.  Když jsme šli od moře málo oblečeni, mračily se na nás a jedna žena si přede mnou dokonce odplivla.

Absolvovali jsme několik nádherných výletů - do Soči, na kavkazské jezero Rica nebo na mys Picunda, kde údajně měla kdysi být bájná Kolchida. O co byla horší doprava, o to byla krásnější tamní takřka nedotčená příroda. Volně se tu pásl dobytek a všude prodávali vyhlášený kavkazský med. Kavkazští obyvatelé byli podle sdělení průvodců dlouhověcí.

Na pláži jsme se většinou drželi pohromadě, ale jednou jsem se začala bavit s dvěma dívkami. Mluvily asi tak hrozně rusky jako já (zažila jsem však i případ, kdy maminka na můj pokus oslovit malého chlapečka ho kategoricky odvedla pryč s tím, že jako Gruzín rusky mluvit neumí a nebude). Jedna z těch dívek měla velmi krásnou, trochu exotickou tvář. Jmenovala se Aza a byla z Tbilisi, kde pracovala, jak říkala, v keramickém závodě jako "inžeňér - těchnólog", což ale nebyl vysokoškolský titul. S tou jsme se spřátelily a před odjezdem jsme si vyměnily adresy. Později jsme si opravdu psaly, snad v průběhu dvou let, a dopisy vždy došly. Dokonce i vzájemně zaslané dárky. Já jí poslala noční košili a spodní prádlo, ona mně keramiku a čaj.  Ten byl ve velkém balíčku v alobalu a viditelně byl celníky značně vykraden. Aza byla dokonce delegována na celosovětský sjezd žen do Moskvy. Její tvář se objevila na obálce časopisu Sovětskaja ženščina, který jsem si sehnala v Praze. Pak se odmlčela a následně mi poslala divnou zprávu, že se jí něco stalo, že se vdala a jmenuje se jinak. Později, když už jsem o tom kraji věděla víc, jsem usoudila, že ji asi unesli (podobně jako na Sicílii) a tím donutili k sňatku. A tak mi zmizela ze života.

Na dovolenou v Gagře se vším všudy jsem nikdy nezapomněla. Když tam na počátku 90. let vypukla válka mezi Gruzínci a Abcházci a viděla jsem i záběry v naší TV, vyhrkly mi slzy. Nedokázala jsem si to představit, že se v té překrásné lokalitě, v místech, kde jsem se procházela, střílí a zabíjí. Dnes se dá Gagra, jako menší letovisko, které se trochu snaží žít z turistického ruchu, vyhledat i na internetu. Ale pro mě je to už jen nedostižný svět.