Nezapomenutelná dovolená

Už to bude patnáct let, kdy jsem na bohoslužbě naší církve potkala Juditu. Když jsem se dověděla, že pochází z Bolívie, vystudovala v Praze a pracuje kousek od mého bydliště, pozvala jsem ji k nám. Naše dospělé děti už měly svůj život a starat se o milou, zdvořilou a skromnou dívku mne těšilo.

Povídání o tom, co jsme spolu prožily, by bylo zajímavé, ale nebylo by o pobytu v Bolívii. Když mne Judita pozvala na návštěvu své vlasti, lákalo mne to, i když mi už bylo 60. Manžel mi ten výlet nerozmluvil, Judita mne začala učit španělštinu a vyřizovat vše potřebné.

V polovině prosince jsme odletěly. Tady byla zima, v Bolívii začínaly letní prázdniny. Ale v nadmořské výšce 3800 metrů žádné vedro nehrozí. Měsíční pobyt jsem strávila většinou v mikině a kalhotách, občas i v bundě, čepici a rukavicích.

Přistáli jsme v El Alto ve výšce 4100 m a uvítat nás přišlo asi dvacet lidí z církve. Let trval celkem 22 hodin. Byla jsem vděčná za horký a sladký čaj z koky. Je to stimulátor plný vitamínů, pokud to s jeho konzumací nepřeženete. V řídkém vzduchu je potřeba.

Bydleli jsme v domě pastora místní církve. Až po delší době jsem odhalila, že rodina pastora nám přenechala své dva pokoje a sami bydleli v přízemí v jedné malé místnosti. No, řekněte, dali byste své hosty do svých postelí a šli si ustlat do prádelny? A tito lidé to považovali za samozřejmé.

Naším programem v Bolívii byly oslavy 25 let trvání sboru církve. Před 25 lety přišli do La Paz dva mladí nadšenci a za těch 25 let se k nim přidalo 400 lidí, dalších 20 se nechalo pokřtít v jezeře Titicaca o vánocích. Není divu, lidé této církve neberou své křesťanství formálně a opravdu se snaží žít tak, aby z nich měl Pán Ježíš radost. A lidem okolo nich se to líbí víc, než povrchní víra jiných církví.

Jezero Titicaca jsem navštívila třikrát. Jednou při křtu nových členů, podruhé jsme tam jeli na výlet. Malým motorovým člunem jsme se dostali na Sluneční ostrov. Potřetí jsme byli u Titicaca navštívit příbuzné pastora. Mají na břehu jezera domek a malé hospodářství. V jednom místě jsme přes jezero koukali do Peru.

Jedna členka církve pracující v cestovní kanceláři mi nabídla výlet autobusem do hor. V její kanceláři mne předala kolegyni a ta mne usadila do autobusu, který se naplnil výletníky a vyrazil do hor. Kdybyste viděli kudy! My tu nadáváme na naše silnice, ale tam se jezdí po udusané hlíně, z jedné strany sráz, z druhé strany hora, no já se modlila, abychom se nezakutáleli do údolí. Z autobusu jsme vystoupili u horské chaty s údajem 5 500 metrů nad mořem. Však se mi taky hned udělalo zle z řídkého vzduchu. Počkala jsem, až se ostatní vydrápou na vrchol hory. Mně stačilo vystoupat v chatě pár schodů a byla jsem zničená. A po stejné silnici nás čekala cesta zpět! Já si dovedla představit několik strážných andělů, kteří přidržovali autobus na silnici! Jak se může někdo živit jako řidič horského autobusu? Já bych si rozmyslela nastoupit do toho autobusu podruhé!

Další zastávka autobusu byla v La Paz v Údolí Luny. Zajímavé pískovcové útvary byly příjemně vyhřáté sluncem, a tak jsem si tam lebedila. Po pobytu ve výšce s věčným sněhem to byla příjemná změna. V La Paz mají také zoologickou zahradu.

Na řídký vzduch jsem si zvykala těžko. V chytrých knihách bylo, že aklimatizace trvá tři dny, mně to trvalo tři týdny. Když už jsme se chystali domů, byla jsem schopná popoběhnout a nedusit se u toho...

Silvestr v La Paz byl bouřlivý, i když zrovna lilo jako z konve. Rakety křižovaly obzor a dělaly rámus, až uši zaléhaly. Bylo na co se dívat. Po Novém roce jsem ještě navštívila několik milých rodin. A na letiště v El Alto nás zase doprovodila spousta lidí. Nejen sourozenci Judity s rodinami, ale i členové církve.

Cestou z La Paz do Miami mělo naše letadlo zpoždění a na Miami jsme zmeškali spoj do Londýna. Pracovník AA někam dlouze telefonoval a pak nám oznámil, že budeme na účet AA spát v hotelu a počkáme na ten samý spoj do zítra. A tak se česká důchodkyně dostala do amerického hotelu a nestálo ji to ani dolar. To si pište, že jsme si s Juditou vzaly taxíka a šly se namočit na pláži do moře! 15.ledna se tam koupala spousta lidí.

V Praze na letišti nás nečekalo 20 lidí jako v Bolívii, čekalo nás zimní počasí a běžné povinnosti.

Od té doby nabízím přednášku o Bolívii, promítáme fotky, které jsem tam nafotila, a dáváme i ochutnat masové kuličky a čočkové placičky podle bolívijského receptu. A Judita? Vzala si Pražáka a mají se dobře.

Nezapomenutelná dovolená

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více