I nás tu to potkalo. Ze samoty doma jedna baba zešílela. Vydala se pěšky do travnatého parku. Neměla ale roušku. Na vodítku měla uvázaného králíka. Toho pásla v trávě. Hodně na něj pořvávala.
Kolemjdoucí v rouškách na ni také pokřikovali, kvůli chybějící roušce. Nevadilo jim to, nikomu. Když se králík napásl vitaminů, odešli.
Překvapivě krátké. Zdá se, že se vám s rouškou ani psát nechce. Humor bych od pandemie ani neočekávala, ale bývám za trefný vděčná. Tohle je spíš smutná skutečnost, a vám nemohla uniknout.
Jestli vás překvapil králík na vodítku na procházce v parku, tak mě ne. Moje sousedka v paneláku měla králíka a chodila ho pravidelně venčit do našeho parčíku mezi domy. Dokonce ho dávala i "na volno", nosila si sebou rozkládací židličku, na kterou si sedla a venčili se oba. Nebyla to žádná bláznivá bába, ale jen tichá, milá paní, která byla sama. Bohužel už zemřela. Docela mi chybí, dávala jsem jí pro králíčka zbytky zeleniny.
Vy jste to pojal se svým klasickým svébytným humorem, ale mě někdy opravdu napadne, jak to vše nyní prožívají lidé, kteří mají svůj už hodně uzavřený malý svět. Zda vůbec trochu vnímají, o co jde. Na Chodově jednu takovou hodně starou paní také znám. Dosud jsem ji občas vídala, teď ne.