Řeka Labe se proplétá mým životem

Na začátku tohoto vyprávění bylo jedno trochu zvláštní setkání. Koncem loňského léta jsem jela vlakem z Prahy do Hradce Králové. Na tom není nic neobvyklého, jezdívám tudy alespoň jednou za měsíc, pokud zrovna neřádí nějaká ta pandemie.

V Praze na poslední chvíli nastoupil a sedl si vedle mě nějaký postarší pán. Zvláštní bylo jeho sportovní oblečení, které tak trochu vyčnívalo nad běžným oblečením ostatních cestujících. Většina pasažérů se totiž tímto vlakem vrací z práce v Praze, je oblečená úplně jinak a postupně vystupuje na jednotlivých stanicích. Já jsem si čas během cesty krátila hraním sudoku a luštěním křížovek na mobilu. Pán se také mlčky věnoval svému mobilu, a tak jsme strávili čas do doby, než se objevil průvodčí.

Nebojte se, oba jsme měli jízdenku v pořádku, jen můj soused měl na průvodčího nějaký dotaz. Zkusil to německy, nic. Zkusil to anglicky, tady už průvodčí trochu, ale jen trochu zareagoval. Ale domluvit se jim nedařilo. Rozuměla jsem docela dobře, tak jsem se do rozhovoru vmísila a přeložila jsem pár vět. Ukázalo se, že muž má své kolo v zavazadlovém vagonu a chtěl se ujistit, že bude mít v Hradci Králové dost času si ho vyzvednout. Vlak měl totiž zpoždění. Na zbytek společné cesty jsem se stala pro tohoto cestujícího vhodným objektem k rozmluvě. Naštěstí naše angličtiny byly zhruba na stejné úrovni, a tak jsem se dozvěděla hodně zajímavých věcí.

Muž žil v Hamburku, nedávno odešel do důchodu a rozhodl se, že si bude plnit své sny. Celý život prožil v místě, kde se Labe vlévá do Severního moře. Mimochodem řeka Labe tam dosahuje maximální šířky 17 km! A už jako kluk prý toužil se podívat tam, kde tahle řeka pramení. Připravil si důkladný plán, protože chtěl cestu absovovat částečně vlakem a částečně na kole. Nad jeho mapou v mobilu jsme stihli probrat řadu míst jeho plánované cyklistické trasy z Hradce Králové až k prameni Labe. A od pramene Labe měl v plánu dojet také na kole zpět až do Hamburku. Když si v Hradci vyzvedl bez problémů své kolo za zavazadlového vozu, rozloučili jsme se a popřála jsem mu šťastnou cestu. Hodně jsem mu záviděla. Nejen jeho nadšení, ale i energii na realizaci jeho přání.

A na tohoto pána jsem si vzpomněla právě včera, když jsem se potulovala pěšinami a lukami kolem řeky Labe. Bylo chladno a větrno, ale když svítilo slunce, bylo příjemně. A klidně plynoucí řeka či její romantická slepá ramena s hnízdícími labutěmi jakoby vybízela k zamyšlení. Vodu mám ráda, i když nejsem právě narozená ve vodním znamení. Hlavně vodu klidnou, stojící či lehce proudící. A ještě tak vodu mladou, rozvernou, poskakující přes kameny v potoce. Napadlo mě, že já jsem byla u pramene Labe jen dvakrát a navíc to bylo už kdysi v dávném dětství. A od té doby se řeka Labe stále a neodbytně proplétala mým životem.

Moji dávnou první návštěvu u pramene Labe však tehdy "přebil" mnohem silnější zážitek. Se sestrou jsme trávily prázdniny u prarodičů v Jilemnici a dědeček s námi občas vyrážel na vycházky do hor. A jednou z tras byla i cesta z Vrbatova návrší k prameni Labe. Cestou nahoru jsme však zastavili u jednoho z bunkrů, kterých je podél této cesty hned několik. Tehdy byly volně přístupné a dědeček nás zavedl do jednoho z nich, kde strávil nějaký čas v době mobilizace. Ukázal nám dokonce své jméno vyryté na zdi uvnitř bunkru a vyprávěl nám, co tam tehdy zažil. Takový objekt jsem tehdy viděla poprvé v životě a docela "zaplnil" mou mysl. Myslím, že jsem dala dědečkovi milion otázek, abych uspokojila svou zvědavost. A odehnala jakousi tíseň, která na mě po návštěvě objektu padla a kterou si dodnes umím vybavit. Tomuto pocitu nemohl nějaký malý pramen (i když významné řeky) konkurovat. Skutečně jsem ho vnímala až na jakémsi školním výletě v některém z dalších let.

Řeka Labe pramení v Krkonoších na Labské louce v nadmořské výšce 1386 m. Pod Labskou boudou vytváří Labský vodopád, protéká Labskou roklí a poté Labským dolem směrem do Špindlerova mlýna. Ve Špindlerově Mlýně začíná být Labe regulováno, je tu množství jezů a voda horského potoka končí v přehradě Labská. Je to první ze dvou přehrad na Labi a jejím úkolem je zachycovat přívalové vody z hor. Kdysi jsem ji poznala důvěrněji, strávila jsem v jakémsi rekreačním objektu nad ní dva týdny ve škole v přírodě. Odtud teče Labe do Vrchlabí a do Hostinného, cestou nabírá řadu přítoků. Mezi Hostinným a Dvorem Králové je Labe spoutáno další přehradou se zvláštním jménem Les Království. Ze dvora Králové se řeka ubírá přes Kuks směrem k Jaroměři a v této časti mění zásadně svůj charakter. Z horské řeky se mění na řeku nížinnou. Do Hradce Králové se už valí jako klasická lenivá nížinná řeka. Labe v Hradci protéká městem od severu k jihu, v centru do Labe přitéká řeka Orlice. Zatímco v severní části města a při průtokem centrem je Labe ukázněné a tak trochu spoutané, na jižní straně města má řadu slepých ramen vinoucích se v romantických záplavových loukách. Ty se v poslední době stávají vhodným místem pro volnočasové aktivity obyvatel. Louky propletené pěšinami i stezkami pro cyklisty, nabízejí příjemná zákoutí pro relaxaci i pobyt v přírodě. Pro ilustraci přidávám několik fotografií z tohoto místa, které jsem udělala na včerejší procházce.

Pohled z lávky pro pěší na Labe v místě, kde opouští Hradec Králové. Mimochodem větrolamy tu lemují řeku na mnohla místech. Je to nutné, v nížině často fouká.

Záplavové louky v okolí Labe jsou protkané kanály, využívanými v době povodní. Při stoletých povodních byly částečně zaplavené, ale vlastní město voda téměř nijak neohrozila. To teď není aktuální, je tu hrozné sucho. Ale příroda se zatím zelená.

Louky jsou rozdělené remízky, které naštěstí nikdo nevykácel. V tomto období zde pomalu odkvétají plané třešně, v plném květu jsou střemchy.

Na procházky do těchto míst většinou nechodím sama, provází mě manžel, který se občas připlete před fotoaparát.

Střemcha v detailu. Krásně voní a překvapilo mě, kolik keřů právě v této oblasti kvete. Ještě nikdy jsem si jich nevšimla.

Duby a buky jsou zatím bez listí, odívají se do svého šatu až mnohem později. Na této louce mezi stromy v létě často rodiny z blízkého sídliště grilují a děti pobíhají všude kolem.

Miluji tuhle nádhernou jarní zeleň všech odstínů. Bohužel při tomto suchém počasí se za chvíli potáhne prachem a jarní svěžest bude tatam.

Louky jsou propletené slepými rameny řeky a tůněmi plnými života. Viděla jsem zde i hnízdící labutě, bohužel jsem na ně svým objektivem nedosáhla.

Vlevo je vidět kousek cyklostezky Mechu a Perníku, vedoucí z Hradce Králové do Pardubic. Toto podivné pojmenování vzniklo na základě toho, že Hradci Králové se přezdívá Mechov a v Pardubice jsou známé svým perníkem. Cyklostezka vede hlavně podél Labe a končí na Pardubickém zámku..

Jedno ze slepých Labských ramen, okupované nejen hnízdícími ptáky, ale také nutriemi.

Další část cyklostezky před Opatovicemi, vlevo Labe. Provoz na ní byl přiměřený, víc tam bylo bruslařů než cyklistů. A všichni měli roušky. A byli ohleduplní k nám chodcům. Tato stezka je součástí tzv. Labské cyklostezky, kterou se můžete dostat na kole od pramene Labe až k Severnímu moři.

Na břehu Labe občas narazíte i na takováto obydlí. Odhaduji, že jde o lidi, kteří žijí rádi v souladu s přírodou.

Tento pohled mě hodně upoutal, takže jsem ho na zpáteční cestě vyfotila znovu. V jarním rozpuku to tady vypadá nádherně, ale já bych se tam dobře necítila.

Na břehu Labe nedaleko od města narazíte i na přírodní saunu Nuuk. Teď je sice zavřená, ale jinak tady funguje již několik let a má své stálé příznivce. Ochlazování probíhá samozřejmě v Labi.

Zajímavou stavbou související s řekou Labe je uměle vytvořený Opatovický kanál. S jeho výstavbou začal řád Benediktýnů v 11. století, kanál byl ale dokončen až v roce 1513 Vilémem z Pernštejna. Jeho hlavním úkolem bylo a dosud je zásobovat vodou rybníky na Hradecku a Pardubicku. Kanál se odděluje od Labe jižně od Hradce u Opatovic a zpět do Labe ústí kdesi za Přeloučí.

Mezi Hradcem Králové a Pardubicemi (přesněji z Brozan pod Kunětickou horou do Pardubic) je Labe splavné a je možné tam plout na výletní lodi Arnošt z Pardubic. V Pardubicích do Labe přitéká Chrudimka, Labe mění výrazně směr a začíná se stáčet k západu. Pokračuje dál směrem na Přelouč, Kolín, Poděbrady, Nymburk, Mělník, Ústí nad Labem a Děčín směrem do Německa.

Osobně jsem se za svůj život potkala s řekou Labe na mnoha místech, a to zejména na našem území, ale i v Drážďanech, kde jsem byla během vysoké školy na měsíční praxi. Nejdůvěrněji však znám Labe v Pardubicích, kde jsem žila v mládí. Procházky kolem Labe v neděli odpoledne byly tehdy běžnou součástí mého života. U Labe v Pardubicích jsem byla také na prvním rande se svým mužem (on na to dodnes velmi rád vzpomíná). Pak jsem se za ním přestéhovala kousek na sever do Hradce Králové a začala jsem poznávat stejnou řeku někde trochu jinde. Nejdřív s malými dětmi, v poslední době zase na procházkách se svým mužem. A stále ji poznávám, protože na každé procházce objevím něco nového a zajímavého.

Všimla jsem si, že řada íčkařů žije v místech, kudy Labe také protéká a já je neznám. Jaký je váš vztah k této řece?

Zdroj informací: wikipedie, www.reka-labe.cz