Holka, po šedesátce se musíš starat o sebe, řekla si Olga Fečová, která je nyní navržena na státní vyznamenání

Olga Fečová si v šedesáti udělala řidičák, v pětašedesáti maturitu, v sedmdesáti se začala učit hrát na housle. „Rozhodla jsem se, že se budu více starat o sebe, když jsem dříve furt neměla čas,“ říká. Svůj život totiž zasvětila jiným. Vychovala řadu úspěšných muzikantů. Nyní je za to navržena na státní vyznamenání.

Paní Olga je ukázkou toho, že život se dá prožít vesele, naplno a ještě přitom udělat spoustu dobrých věcí pro druhé. Jde jen o to nebát se, jít si za svým a nepřemýšlet nad tím, že člověk stárne. Když se v roce 1942 narodila v slovenském Humenném, jmenovala se Demeterová a byla jedna z mnoha obyčejných romských děvčat.

Žila pohromadě s početnou rodinou v Kochanovcích, což byla malá osada, do které se uchýlili její rodiče. „Bylo to asi pětadvacet domečků a bydlela tam, dá se říct, celá rodina. Tety, strejdové, babičky, děda, jejich tety, jejich strejdové. Chodilo se na heřmánek, na bylinky, na hrušky. Co se nesnědlo, prodávalo se ve městě. V létě se cimbál vyndal ven, hrálo se, zpívalo,“ vzpomínala pro projekt Paměť Romů. Vzpomíná i na to, že u druhé babičky se naopak hodně pracovalo. Měla les, koně, krávy a bylo u ní zvykem starat se o vše od rána do večera. Olga si nestěžovala. Měla pocit, že u této babičky se hodně věcí naučí, že jí budou prospěšné v životě. Dodnes vzpomíná, jak ráda pracovala s dědečkem v jeho velké kovárně, kde dělal řetězy a koval koně.

Furt jsem něco dělala

V roce 1947 se její rodiče rozhodli přestěhovat se do Prahy. Bylo jí pět a ocitla se v novém prostředí. Vůbec neuměla česky, ve škole nerozuměla. Rodiče však trvali na tom, že musí chodit do školy a česky se naučit. „Oni byli pedanti. To bylo automatické – do školy musíš, tihle musíš. My jsme četli, psali, korálky dělali. Přišla sobota a už jsme šli celá rodina na výlet a v neděli zase do kostela,“ vypráví.

V roce 1968 se provdala za hudebníka Josefa Feča, který hrál v různých souborech. Olga se čím dál více zajímala o hudbu, o vzdělávání v této oblasti a zároveň si všímala, že mnohé romské děti neměly takové štěstí jako ona. Nevyrůstaly v prostředí, ve kterém se dbalo na učení, na kulturu, na výlety, tedy na to, na co byla z dětství zvyklá ona.

„Já jsem byla zvyklá dělat. Furt jsem něco dělala. Vyprat, vyžehlit, pořád mně den na práci nestačil. Já jsem spala v noci hodinku, dvě. Manžel přicházel domů v noci, protože v noci pracoval a vždy měl ode mě v tu noc teplé jídlo. Pak jsem šla ve čtyři ráno do práce uklízet. A v sedm jsem už zase byla doma, abych vypravila děti do školky a do školy,“ vypráví.

Postupně se čím dál více zajímala, jak pomoci dalším dětem, zejména těm, o kterých věděla, že jsou nadané. A tak s nimi pracovala, vzdělávala je.

„Celý život ztělesňuje přístup, který se ukázal jako zásadní a teď i zachraňující v počátku covidové epidemie: že totiž nezištná péče o druhé může být integrální součástí života i těch, kteří nemají v hmotné oblasti nadbytek,“ říká o Olze Zuzana Jurková, vedoucí katedry obecné antropologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, která ji nyní navrhla na státní vyznamenání.

Její práci dlouhodobě sleduje a tvrdí, že právě Olga patří mezi lidi, kteří si takovou poctu zaslouží, přestože se o ní moc neví a sama svou práci nedává na odiv. „Právě ona by si cestu do Vladislavského sálu zasloužila,“ říká Zuzana Jurková.

Olga založila soubor Dětský svět, angažuje se v projektu orientovaném na romské ženy, je členkou Českého helsinského výboru.

Šedesátka jako nový začátek

Ale ještě z jednoho důvodu je dobré Olgu znát. Kvůli jejímu přístupu ke stárnutí. Dobu, kdy jí bylo kolem šedesátky, popisuje takto: „Vždyť já dříve na sebe furt neměla čas. Tak jsem si řekla, že se začnu starat i sama o sebe. V šedesáti jsem si udělala řidičák. V pětašedesáti maturitu. V sedmdesáti jsem se začala učit hrát na housle. V pětasedmdesáti jsem začala malovat. Dříve jsem se věnovala druhým, svým dětem, manželovi, vlastně jsem kvůli rodiny ani po základní škole nešla studovat. Tak jsem si po šedesátce řekla: Holka, už bys konečně mohla dělat něco pro sebe,“ vypráví.

Přesto stále hodně času a síly věnuje druhým. Například romským ženám, které neměly štěstí či sílu a nedovedly si s životem poradit jako ona. Vypráví si s nimi, vysvětluje jim, co je v životě důležité, společně vaří, šijí pro děti. Radost má z toho, že soubor, který kdysi založila, stále funguje a chodí už do něj děti těch dětí, které původně učila. A také z toho, že mnoho lidí baví poslouchat její vyprávění, její humorné historky z dětství a mládí. Olga je totiž výborná vypravěčka. Ale především je pro mnoho lidí inspirací, důkazem, že se dá prožít plnohodnotný život a udělat v něm velké nové kroky i v době, kdy se už jiní lidé cítí být staří.

Holka, po šedesátce se musíš starat o sebe, řekla si Olga Fečová, která je nyní navržena na státní vyznamenání

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více