Květen - měsíc lásky a také měsíc našeho seznámení před padesáti lety

Je statisticky dokázáno, že nejvíce lidí se zamiluje v zaměstnání. Tak tomu bylo i u nás přesně před padesáti lety. Stalo se to v pondělí 11. května v roce 1970. Zajímavé, že i v tomto roce připadlo stejné datum na pondělí. Nebyla to ale láska jak se říká, na první pohled.

Když jsem se ve svých 21 letech přestěhovala s rodiči do Hulína, nastoupila jsem do nového zaměstnání v jednom strojírenském podniku do prodejního oddělení jako fakturantka, a to mezi samé ženy, jen soudruh vedoucí byl muž.

Moje spolupracovnice se divily, že ještě nemám před svatbou a že nechodím se žádným mladíkem. V té době se vdávaly dívky i v 18, 19 letech. Proto se rozhodly, že mi někoho najdou. Nejvíc jim do jejich záměru zapadal 25letý konstruktér Miroslav. Chodil kolem našich oken na obědy, takže jsem ho mohla pozorovat a hodnotit jako svého případného ženicha. Byl docela šikovný - podobný Jaromíru Mayerovi, působil velmi slušně, ale pro mě trošku usedle. Asi to dělal ten dlouhý tmavě modrý plášť, který mu maminka málo zkrátila. Jednou, když před okny trhal nějakou větvičku, tak na něho naše dámy volaly : To trháte pro naši Marušku? Ona je moc hodná, sedí jenom doma a píše si recepty. Nebyla to pravda, měla jsem hodně kamarádek a pořád jsme někam vyrážely - na čaje, do kaváren, do kina. Bylo nás pět, všechno spolužačky ze střední školy. Měly jsme stejný osud, nějak se nám ti správní muži vyhýbali.

Mirek se ale nijak nesnažil o seznámení. Když jsme se potkali, tak slušně pozdravil, to ale bylo všechno. Potom přišly Vánoce a já jsem vyrazila do Holešova na nákup vánočních dárků. Když jsem se vracela domů, stál na peróně s nějakým balíčkem, a taky si mě všimnul. Nastoupil do stejného vlaku. Určitě si za mnou příjde sednout, zaplesalo moje srdce - nepřišel. Později se přiznal, že vezl svojí dívce - zdravotní sestřičce do Kroměříže vánoční dárek. Celou zimu jsem jezdila lyžovat s lyžařským oddílem na Javorníky, takže jsem to nebrala tragicky. Jenže s jarem se jedna kamarádka musela vdávat, druhá se zamilovala na těch horách při lyžování a třetí v práci. Zůstaly jsme dvě a už nám začalo vrtat hlavou, že se asi nevdáme. Blížil se květen a čekala nás rekreace ROH a s ní naděje, že tam budou nějací volní pohlední mladí rekreanti.

Potom přišlo to osudové pondělí 11. května 1970. Na bráně u hodin stál Mirek a nesměle se otázal, jestli mě může doprovodit. Konverzace vázla, on byl málomluvný a já jsem taky nebyla zrovna vstřícná. Rozešli jsem se, ale nic jsme si neslíbili, jen že někdy spolu zajdeme do kina.

V noci jsem z toho dostala horečky a ráno mi pan doktor musel napsat penicilin na angínu. Na týden bylo po lásce a v sobotu jsem odjžděla na rekreaci do Jánských Lázní. Docela mě překvapil, že mě za další týden čekal u rychlíku a odnesl mi těžký kufr až k našem domu. Potom jsem se dostala do úplně jiného světa. Jediný náš společný zájem byly knížky a dobré filmy. Mirek poslouchal jazz a swing, chodil a lozil po horách. U nás na Hané žádné kopce nebyly, takže já jsem něměla ani pořádné turistické boty (ještě, že jsem se pokoušela aspoň lyžovat). Na první vycházku do Hostýnských vrchů jsem přijela v nedělním kalhotovém kostýmku a botách na podpatku. Já jsem moc ráda tančila, ale jemu se točila hlava - hlavně při polce a valčíku. Začal mě brát mezi své kamarády do Sorry clubu, kde nad skleničkou vína filozofovali o životě.

Blížilo se léto a my dva jsme začali plánovat společnou dovolenou pod stan na Horní Bečvě. Když jsem doma řekla, že chodím s klukem a jestli s ním můžu jet stanovat, tak mi bylo řečeno, že napřed musím toho "chlupála" přivést ukázat. Moje maminka tak říkala všem klukům (letěly zrovna delší vlasy). Seznamovací schůzka připadla na neděli. Otec vymaloval, zabil králíka, a když se Mirek objevil s kyticí růží, v obleku esterházy, se střihem filmových hvězd, věděla jsem, že ho naši už nepustí. Obstál i v nejtěžší zkoušce, vydržel neshodit kočku, která mu vyskočila na klín. Později dával k dobru, že se musel hodně přemáhat, a že neví, jestli to byl dobrý tah.

Mirek měl dva mladší bratry - jeden byl zrovna na vojně a ten prostřední se měl brzy ženit. Mirkovi rodiče byli taky zvědaví na synovo nové děvče, tak poprve a naposledy, vyrazili do letního kina a zpovzdálí si mě omrkli. Prošla jsem. Potom jsem dostala pozvání na bráchovu svatbu, na které jsme si padli do oka a našli společnou notu se staříčkem, který přijel až od Vsetína. On byl Jožka Severin a já Jarmila Šuláková. Podotýkám, že na "pajdu" mě nevzali kvůli zpěvu. Přesto mě rodina nazavrhla a měla mě ráda.

Na podzim jsme začali pomalu plánovat naši svatbu. Oba dva jsme si platili družstevní byt, Mirek třípokojový v Holešově, já dvoupokoják v Otrokovicích. Svatba se měla konat 24. dubna, ale my jsme už po novém roce vyfasovali klíče od nového bytu. Za vrácené peníze z mojí družstevky jsme si koupili ložnici, od rodičů jsme dostali ze sklepa stůl a čtyři židle. Málokdo měl takové štěstí, ale my jsme mohli svatební noc strávit už v našem novém bytě.

Za dva měsíce po svatbě mi začalo být nevolno, a tak novomanžel odjel sám na svatební cestu. Na cestě byl náš první potomek. Pobyt ve Vysokých Tartách na Brnčálové chatě bych určitě nedala.

Postupně se nám narodily tři děti. Ze začátku manželství jsem bývala často sama doma, Mirek měl vždy, mimo mě, rád i hory, a s malými dětmi to nejde dohromady. Když byl prostřední dceři jeden rok, odjel na tři týdny na Kavkaz zdolat Elbrus. Potom, když děti odrostly, už jsme jezdili všichni dohromady. Po druhé mateřské už jsem se do bývalého zaměstnání nevrátila, manželství prý moc neprospívá společné pracoviště. Za padesát let jsme spolu prošli stovky km. Ještě dnes, po sedmdesátce klidně dáme Sněžku nahoru i dolů, a na plese na parketu býváme mezi prvními tanečníky.

Jak můžou dva rozdílní jedinci prožít šťastné manželství? Já splašená Vodnářka, všude první, neustále něco plánujicí, a klidný rozvážný Kozoroh? Jak vidíte, jde to. Často kolem sebe od rádoby kamarádek slýchávám "chudák Mirek" , ale taky jeden náš dobrý kamarád prohlásil: "Já kdybych žil s Mirkem, tak ho určitě zabiju".

Už se mi několikrát ztratil, naposledy na koncertě Vídeňské filharmonie ve Vídni v Schönbrunnu mezi 40 tisíci diváky. Osud tomu chtěl, že jsme se vždycky zase našli.

S kamarádkami ze školy jsem pořád v kontaktu, dvě z nich už jsou, bohužel, vdovy. Jezdíme na různé víkendové a relaxační pobyty a Mirek se mi stará odpovědně o kočky. Tak se to obrátilo, já teď vyrážím, a on je rád, že má chvilku klid.

Pomalu začínáme plánovat zlatou svatbu. Proběhne to na nějaké horské chatě s celou naší rozvětvenou rodinou. Hlavně ať zůstaneme všichni zdraví a plány nám nazhatí ta potvora - koronavirus.

Květen - měsíc lásky a také měsíc našeho seznámení před padesáti lety

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více