Před hloupými řečmi je třeba utéct. Jak na to? Základním pravidlem je nepouštět se do diskuze

Víte o tom, paní Nováčková, že celý ten koronavirus je mezinárodní spiknutí? Budou předstírat, že nás očkují, ale ve skutečnosti nám dají čip, aby nás mohli sledovat. Co si počít, když nám blízcí, přátelé či sousedé vyprávějí něco, co nám připadá jako naprostá hloupost?

V souvislosti s pandemií se mezi lidmi šíří řada konspiračních teorií, které způsobují hádky a rozvraty. Takto nyní běžně vypadají debaty v rodinách, na chodbách, mezi kamarády:

„Všichni víme, že ten virus vypustili do světa Číňané záměrně, aby vydělali na prodeji roušek.“
„Jasně a zároveň se tam sami hubili navzájem.“
„Ano, to je součást té strategie.“
„Ty tomu opravdu věříš? Proč říkáš takové hlouposti?“
„Pro tebe je hloupost vše, co není tvůj názor.“
„Ale toto je hloupost.“
„A jak to víš? Jaké máš důkazy?“
„A jaké ty? Já to prostě vím.“

Když je někdo přesvědčen o své pravdě a druhý jeho přesvědčení nesdílí, je to pokaždé patová situace a je jedno, jestli jde o debaty o pandemii nebo o spor, kdo v domě odhazuje nedopalky na chodě. Někteří lidé jsou zvyklí vyjadřovat své pocity, názory a vydávat je za jedinou pravdu, zatímco jiní vše pečlivě analyzují´a než se k něčemu vyjádří, potřebují k tomu řadu podkladů. Takže někdo bude tvrdit, že ty vajgly odhazuje pan Procházka z prvního patra, aniž vůbec ví, zda dotyčný kouří, zatímco jiný bude číhat pokaždé, když někdo vejde do domu, monitorovat, zda na chodbě nepřibyl nějaký ten nedopalek a bude se snažit pachatele lapit přímo při činu. Aby měl důkaz a ne jen řeči.

„Čím jsem starší, tím hůře snáším, když mi někdo vypráví nesmysly,“ říká devětašedesátiletá Helena, bývalá učitelka matematiky. Je zvyklá vše analyzovat, hledat souvislosti, třídit informace. Její sestra je pravý opak a tak jí často říká věty typu: „To revma máš proto, že nespíš na polštáři z pohanky.“ Nebo: „Víš, proč tak špatně spíme? Přímo nad naším městem je umístěná nová družice. A bude tam prý už napořád.“

Helena se začala vyhýbat rodinným sešlostem, řeči sestry ji rozčilují. „Někdy si říkám, že to jsou neškodné tlachy, že je to spíš k smíchu. Jenže pak mi to začne připadat jako můj promarněný čas. Poslouchám hlouposti, mlčím, místo toho bych mohla dělat něco příjemného, užitečného. Když se snažím se sestrou diskutovat, nejde to, ona má vždy svou pravdu,“ vypráví.

Je jedno, jestli se takové situace odehrávají v práci nebo v soukromém životě, ale člověk, který je zvyklý informace prověřovat a nenaletí všemu, co slyší, při nich zpravidla hodně trpí. Má mlčet? Usmívat se? Nebo prostě říct: Toto jsou nesmysly?

Existují pravidla, která se lidé učí v kurzech správné komunikace na pracovišti, která přesně stanoví, jak se chovat, když se člověk stane obětí takového šiřitele „zaručených pravd.“

Barbara Berckhan, autorka mnoha knih týkajících se komunikace, sestavila seznam způsobů, jak se bránit výrokům, které považujeme za hloupé.

Podle ní je vhodné mlčet a podívat se na toho druhého. „Klidně se na něj podívejte s vytřeštěnýma očima, začněte se smát nebo pokrčte rameny. Když jde o situaci v práci, vezměte si papír a něco na něj napište. Nevysvětlujte své chování, co píšete, mlčte,“ uvádí.

Dále radí záměrně a rychle změnit téma hovoru. Někdo vypráví o pandemii a vy najednou začněte vyprávět o vaření nebo pěstování rajčat.

Vhodné je podle ní reagovat krátkými slovy jako je aha, no ne, ach ne.

Nikde v jejích radách, kterými se řídí mnoho zkušených a úspěšných manažerů, však nestojí, že je vhodné pouštět se s šiřitelem podivným řečí do diskuse, natož tak snažit se mu jeho názory vyvracet. Ono to totiž většinou nemá cenu.

„Moje snacha propadla takzvaně zdravému způsobu života. To znamená, že v těchto dnech sbírá pampelišky a kopřivy, vaří z nich něco a neustále mi to vnucuje,“ vypráví Pavla, která je v penzi a žije sama na chalupě v Beskydech. „Snažím se žít zdravě, ale ty její vývary mi prostě nechutnají, tak je nechci. Ona mi neustále vypráví, co všechno takzvaně vytáhnou z mého těla, jak jsou zdraví prospěšné. Nedávno přišla s tím, že litr vývaru z pampelišek denně je má preventivní účinky proti rakovině. Vyprávěla mi to tu hodinu a když jsem jí řekla, že tomu prostě nevěřím, že k tomu nejsou důkazy, urazila se. Syn mi pak volal, že se k ní chovám nevhodně, že ji nemám ráda. To mám pít nějaký hořký hnus jen proto, že ona něco tvrdí?“ zlobí se.

Rad na toto téma mají psychologové hodně, jenže někdy slyšíme takové věty, že žádná rada nefunguje. I kdyby Pavla na svaté nadšení své snachy řekla: ‚aha‘, napsala si na papír slovo pampeliška a začala mluvit o nejnovějších módních trendech, aby odvedla řeč jinam, jak radí příručky, stejně si ty dvě dámy spolu nebudou mít co říct. Jedna je totiž přesvědčená o své pravdě a ta druhá jí nevěří a dává to najevo.

Patová situace. Vyjde z ní zpravidla lépe ten moudřejší, to znamená ten, který mlčí, usměje se a umí to, co slyší, brzy hodit za hlavu. I když ví, že příště zase uslyší: „Doufám, že víš, o tom, že se teď nemají kupovat španělské papriky, protože oni je ve Španělsku pěstují pod igelitem a na igelitu se virus drží nejdéle.“

Před hloupými řečmi je třeba utéct. Jak na to? Základním pravidlem je nepouštět se do diskuze

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více