Byly to jenom chvíle,
křehké jak jitřní chvění,
pestré i černobílé,
s nádechem zapomnění,
vteřiny plné vzdechů,
v zármutku nebo smíchu,
náplasti pro útěchu,
modlitby v polotichu.

I chvíle, co se chlubí,
že větší štěstí není,
a pak jen zatnout zuby
a hledat odpuštění,
štiplavé kousky mýdla,
představa, láskou zvaná,
bělostná ptačí křídla,
botami pošlapaná.

Byly to chvíle zmatků,
ruce si lásku braly,
slova jak na památku,
city jsme rozprodali,
plyneme jako řeka,
která své ústí tají,
na cestě do daleka
chvíle čas předbíhají.