Možná to vnímáš,
že slunce zabloudilo,
pak mysl ztišíš
a hned se rozední,
možná si všímáš,
že vše se neztratilo,
a ještě slyšíš
má slova poslední.

Slova jsou slova
a byla málo platná,
z barevné duhy
jsme utkali si plášť,
modř azurová
je láska nenávratná,
jeden jsme druhý,
a přesto každý zvlášť.

Nebe se temní
a duha zvolna mizí,
den s touhou marnou
si ruce podává,
jsme neprůhlední,
a přitom stále ryzí,
city nám stárnou,
však láska zůstává.