Byla jsem jako cesta,
po níž se kráčí k tobě,
znala jsem tvoje gesta
i slova k nápodobě,
byla jsem oblak bílý,
za nějž se slunce skryje,
ledy, co povolily
v náručí poezie.

Byla jsem jako snaha,
která se upřít nedá,
ztracená rovnováha,
když horkost na rty sedá,
a pak zas voda čistá,
nad kterou v světě není,
naděje sebejistá,
než zmizí bez loučení.

Byla jsem jako řeka,
která tě plavat nutí,
vyhlídka do daleka,
tvé vlastní rozhodnutí,
modlitba v nočním tichu,
obava z tíže viny,
tvá láska bez ostychu
a konec bez příčiny.