Když jsou potomci nevděční. Náhoda nebo chyba při výchově?

Nepomáhají, pořád jen něco očekávají. Jsou nároční, nic jim není dost dobré. To často říkají rodiče o svých dětech a je jedno, jestli jde o děti patnáctileté nebo čtyřicetileté.

Jednasedmdesátiletá Zuzana se nedávno pohádala se svým čtyřicetiletým synem poté, co ji opakovaně přesvědčoval, aby prodala chatu. „Tvrdí, že potřebuje peníze a že by mu prodej chaty výrazně pomohl umořit dluh,“ vypráví Zuzana a pokračuje: „Jenže já na naši chatu jezdím ráda, trávím tam od doby, co jsem šla do penze, celé jaro, léto, podzim, do Prahy se vracím jen na zimu. Syn pořád vymýšlí, jak přijít k penězům. Navrhoval, ať zastavím byt a vezmu si na něj půjčku, že on ji bude splácet. Teď zase vymýšlí jak zpeněžit chatu. Podniká, má rozjetou spoustu projektů, teď se mu kvůli covidu asi moc nedaří, tak je nervózní a honí peníze. Připadá mi to nefér, že mě do toho chce zatáhnout. Logicky mu můj byt i chata zůstane, ale proč bych se jich měla zbavovat ještě v době, kdy je využívám? Po mé smrti ať si s nimi dělá co chce. Jeho chování mi připadá jako nevděk vzhledem k tomu, co vše jsem pro něj udělala.“

Zuzana svého syna vychovala sama, její partner je opustil krátce po jeho narození. Platil jí nízké alimenty, později už od něj Zuzana nic nechtěla a byla ráda, že si na syna nečiní nárok. Hodně si odříkala a měla dvě zaměstnání najednou, aby synovi dopřála hezký život. „Nedávno mi řekl, že jsme si žili mizerně, že oproti klukům nic neměl. Já pracovala jako zdravotní sestra od nevidím do nevidím a ve volných dnech jsem chodila mýt chodby na celém sídlišti, abych mu mohla koupit kolo, pěkné oblečení a nevím co. A kdo ho živil, když studoval vysokou školu? No přece já. On si to ale vůbec neuvědomuje,“ říká a je z postoje svého syna velmi rozčarována.

Podobnou situaci prožívají i její přátelé. Jejich vnučka jim řekla, že jiné babičky a dědečkové jsou lepší. Když se jí zeptali, jak to myslí, v čem jsou lepší, vnučka odpověděla: „Karolínce babička koupila skateboard, Elišce tablet a Janičce zájezd k moři. Co ji mi babi, koupila ty? Zatím nic pořádného.“

„Nejdříve jsme se tomu smáli. Pak jsme nad tím začali přemýšlet. Uvědomili jsme si, jak holka uvažuje materiálně a chtěli jsme si o tom promluvit s dcerou. Ta nám řekla, že se nemáme divit, že takhle to dnes na světě chodí. A že dnešní děti se mají lépe, než se měla v dětství ona. Když jsme se divili, proč má pocit, že se měla v dětství špatně, řekla: no vždyť jsme nic moc neměli, pořád jste šetřili. My ji přitom našetřili na barák, díky nám dostala ke svatbě několik set tisíc. Ten nevděk nás úplně šokoval,“ vypráví osmašedesátiletý Bořivoj.

Pokud je někdo zaskočen nevděkem potomků, neměl by se tím ovšem trápit. Zní to možná krutě, ale lepší je s ním předem počítat. Kdo je připraven, není překvapen a to platí i co se týká očekávání vděku od dětí či vnoučat. „Je zbytečné očekávat, že děti budou vděčné. Nepředpokládejte nic takového. Odedávna platí, že rodiče dětem hodně dávají a třeba vůbec nic nikdy nedostanou nazpátek. Tím nejsou míněny jen materiální věci, ale i city, čas a podobně. Je to po generace stejné,“ říká dětský psycholog Václav Mertin. Lidem, kteří se cítí být zaskočeni nevděkem potomků, radí, aby zapřemýšleli, zda se oni sami někdy podobně nechovali k rodičům svým.

Lidé vyššího věku často mají pocit, že mladší generace je zhýčkanější a náročnější než byla ta jejich. I to je jev, který platí po generace. Myslí si to dnešní šedesátníci, o nich si to mysleli jejich rodiče, o nich tak smýšleli jejich rodiče. I když někteří lidé tuto tezi razantně odmítají. „Ne, dříve byla vděčnost v rodinách větší. Já si pamatuju, že když mi staříček dal deset tisíc ke svatbě, byl jsem mu nesmírně vděčný. Tehdy to byly velké peníze a já díky nim a příspěvku od rodičů začal stavět dům. A když na tom staříček nebyl dobře, do poslední jeho chvíle, jsme k němu se ženou chodili a starali se o něj. Když nám to třeba lezlo na nervy, protože ke konci života už to s ním nebylo jednoduché, žena mi vždy připomněla, že mu máme být za co vděční, že je naše povinnost se o něj starat,“ vypráví devadesátiletý Josef z Valašska.

Každý si pod pojmem vděčnost představuje něco jiného a tudíž něco jiného očekává nebo sám dává. Potíže nastávají, když se v tomto směru prarodiče, rodiče a jejich potomci neshodnou. Ale jak už to bývá, je spousta rodin, kde v tomto směru shoda panuje.

„Líbí se mi, jak snacha vychovává vnučku. Nedávno jsme byly společně v obchodě, malá tam otravovala kvůli nějaké hračce a snacha jí velmi pěkně vysvětlila, jaké konkrétní věci k jídlu by za cenu té hračky byly. Také jí řekla, že já jsem musela utratit tolik a tolik peněz, aby u mě mohly být týden na chatě a pořád jsme tam měly plno dobrot. Vnučka přemýšlela a pak řekla, že vlastně tu panenku nepotřebuje. Dokonce se mě pak jednou ptala, kolik mě stojí benzín, když pro ni jedu autem. A pak mi řekla, že je mi vděčná, že dávám tolik peněz za to, abychom spolu mohly být. Bylo to legrační a dojemné zároveň,“ vypráví osmapadesátiletá Kateřina.

Vděčnost se dá v dětech vybudovat nenásilně, nenápadně. Ovšem komu se to nikdy nepodařilo, ať už z důvodu, že se o to nepokoušel nebo to prostě nešlo, nemusí zoufat. Je to totiž něco, s čím by se nikdy nemělo automaticky počítat. Lepší je brát vděčnost jako vzácnost, která se třeba objeví právě tehdy, kdy to vůbec nečekáme. A říkat si staré dobré pořekadlo: nevděk světem vládne.

Když jsou potomci nevděční. Náhoda nebo chyba při výchově?

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více