Milan Pepo
3.12.2020 23:17
Vánoční návštěva prarodičů? Asi záleží na vztazích v rodině. Obě babičky i dědy jsem měl dost daleko. A tak někdy jsme jim jen podle možností přáli na dálku telefonem. Někdy jako svišti jsme byli u jedné z babiček přes Vánoční svátky. Jindy obě babičky, už ovdovělé , trávili Vánoce u nás.
Pamatuji si, ale jedny ,,Vánoce" které... Vlastně ani nešlo o mého dědu a ty Vánoce se ,,protáhly" od prosince až do června. Přesto na ně nikdy nezapomenu.
Při povodních v roce 2002 jsem byl nasazen na Mělníku. Měli jsme skupiny vojáků po okolních vesnicích k odstraňování následků povodní. Řídil jsem ty práce, jezdil po skupinách a organizoval co bylo potřeba. A tak jsem se dostal až do Všestud do domova důchodců. Nebudu popisovat tu hrůzu.
Voda stála do výše druhého patra zámečku. Poslední nemohoucí staříky zachraňovali hasiči na poslední chvíli do gumových člunů přímo z oken. V noci je vynášeli jen tak v nočním prádle. Ale o tom psát nechci. Seznámil jsem se s tehdejší paní ředitelkou. Spolu jsme řešili problémy spojené s odstraněním následků velké vody a já se samozřejmě zajímal i o osudy obyvatel. Někteří byli přesunuti do jiných domovů, některé si vzali děti no a někteří skončili v tělocvičnách , školách a jiných zařízeních kde se dalo. Paní ředitelka měla na stole v kanceláři složky jednotlivých klientů a jak se tak bavíme o jejich osudech tak povídá: ,, Vidíte pane kapitáne, tady zrovna mám Pepíčka K. Sedmdesát pět let. Zbavený svéprávnosti pro mentální zaostalost, od dětství po domovech, sociálních zařízeních a teď u nás. Rodinu žádnou nemá, nikdo se k němu nehlásí..." Vrátil jsem se na krizový štáb a nějak pro ostatní starosti vše pustil z hlavy. Situace se zklidnila, my se po měsíci vrátili do posádky a vše se postupně nějak vytěsnilo z paměti. Přiblížili se Vánoce a já při shánění dárků pro příbuzné si nějak vzpomněl na ,,Pepíčka." ,, Pane kapitáne, on nikoho nemá..." Pořád mi to rezonovalo v hlavě.
Tak jsem vzal telefon a zavolal paní ředitelce. Vzpomněla si. ,,Víte paní ředitelko... chtěl bych na Vánoce... co by si přál..." Chvíli bylo ticho. ,,No víte pane kapitáne on nikdy žádný vlastní majetek neměl. Ale vím, že s ,,kluky" z pokoje vždy sedí dole na klubovně u magnetofonu a poslouchají dechovku..." ,, Víte co, já vám pošlu peníze. Kupte mu magnetofon k Vánocům pod stromeček. Ať má děda něco konečně v životě svého." Nevím jestli to bylo poruchou spojení, nebo se jí nějak změnil hlas. Položil jsem sluchátko a ani si nevšiml kolegy, který stál ve dveřích. Na otázku o co jde jsem mu to vysvětlil. Zamyslel se... ,,Milane já mám nápad. Možná blbej, ale nápad. Vždycky si staří adoptují mladé. Tak to udělejme naopak. Adoptujme si ty stařenky a staříky co nikoho nemají. No nekoukej... nepil jsem." Tak abych se dostal k jádru věci. Na poradě se začali spontánně přidávat další. Vybrali jsme peníze a poslali paní ředitelce. Někteří poslali i konkrétní dárky. Když magneťák tak i cédéčka.
Paní ředitelka vše poctivě vyúčtovala a poslala nám krásný dopis, kdo co ze staříků obdržel, tedy co si přál. I společné fotky a na oplátku chtěli fotky naše. Přešly Vánoce. Nás pohltily služební úkoly až někdy v červnu v takovém volnějším mezidobí kohosi z kolegů napadlo udělat si výlet ,,na Mělník" a navštívit přitom ,,naše " babičky a dědečky. Vyrazili jsme čtyři a dokonce od velitele dostali i služební vůz. Paní ředitelka už se nemohla dočkat. Ale copak paní ředitelka... Poprvé jsem se setkal s Pepíčkem. Je to zvláštní. Cizí člověk... jako voják jsem byl zvyklý na lecos, ale tady se mi vrhnul kolem krku stařík. Špatně artikuloval ale ,,to je můj voják" jsem mu rozuměl. Hned mě za ruku odtáhl na pokoj. Stejně tak okamžitě zmizeli mí kolegové. Na pokoji mě hned představil ,,klukům", třem spolubydlícím, kteří na to byli mentálně stejně. Vzorně uklizený pokoj. Na stole jeho , jejich, magnetofon se stojanem cédéček. Hned se pochlubil jak jej ovládá a pustil mi Moravanku. No a na nočním stolku v rámečku mou fotkou. Přišel čas se pomalu loučit. Nějak jsem sehnal své kolegy. Už jsme se chystali rozloučit se, ale byli jsme zadrženi paní ředitelkou. ,, Ještě nesmíte odjet. Naši klienti vám připravili překvapení." V podstatě jsme byli odvlečení do jídelny. Já nevím jak to dokázali. Improvizovaně připravena vánoční jídelna. I ten stromeček někde sehnali. Večeře ve čtyři odpoledne. Kuchařky kapra a salát nestihly, ale filé s brambory bylo za chvíli. I nějaké ty sladkosti.
A tak jsem ten rok slavil Štědrý den dvakrát. I když ten druhý ( nebo vlastně první ) byl v červnu.
Těch Štědrých dnů za svůj život jsem prožil , jak říkají Slováci ,,neúrekom", ale věřte mi, že tenhle byl nejkrásnější.
Tyhle babičky a dědové vůbec neváhali jestli někoho na Vánoce chtějí, nebo nechtějí vidět. A možná nakonec byť cizí, jsme si pro některé navzájem svým člověčenstvým byli bližší než s vlastními.
Pepíček je už dneska tam nahoře. Ale na Štědrý den si večer vždy vytáhnu album, kde je na fotce s ,,kluky" a magnetofonem a přemýšlím jestli se kouká z hora, že alespoň takhle symbolicky trávíme ten večer spolu.
:-)
Vratislava Hofmanová, redakce
