Obyčejnosti našeho života

Kdysi jsem četla, že jedním z prostředků, jak zmírnit náladu pod psa, je notýsek. Obyčejný, malý, linkovaný nebo čtverečkovaný, nebo bez linek, prostě malý sešítek, do kterého si osoba prožívající chmurné období zaznamenává každý den tři pozitivní zážitky. Pouze pozitivní, a to viděné, vyslechnuté, zaslechnuté, odposlechnuté, prožité. Důležitá je pravidelnost. A k zápiskům se často vracet, pročítat si je, popřemýšlet. A najednou, beznaděj a špatná nálada přestane mít nadvládu.
Pomáhá to. I když problémy, které jsou příčinou momentální psychické situace člověka, to nevyřeší. Připomínáním si pozitivních vjemů však zmírní, nebo i téměř odstraní negativní vnímání a pomohou lépe zvládnout vše, co s sebou situace nese.
Psychologové, prosím, nekamenujte mě. Nikomu nic nevnucuji, neradím, jen konstatuji. A mohu doložit vlastní zkušeností.
Ano, ocitla jsem se v životní fázi, kdy mi začalo být všechno jedno, kdy z lidských pocitů převládala lhostejnost ke všemu. Ačkoliv se na „zaručené“ rady na internetu dívám skepticky, tu o notýsku jsem uskutečnila.
Prvních několik dní mi zápisy šly ztuha. Večer jsem nemohla z myšlenek vydolovat žádný pozitivní zážitek, a tak jsem zaznamenala třeba, že se na mě v tramvaji usmála jedna holčička. Za pár dní mi milé, usměvavé, příjemné chvilky samy doslova, obrazně řečeno, vyskakovaly pod tužku. Po týdnu jsem se k prvním zápiskům vrátila. A ejhle, vybavili se mi lidé, situace, prostředí. Najednou jsem si uvědomila, že se usmívám.
Zkrátím to. Denně jsem psala několik týdnů. A zpětně četla. A svět se kolem mě začal z šedivé opět vybarvovat do pestrých tónů.
Život není jen o veselí. Patří do něj i smutek a další libůstky či zhůvěřilosti. Vždyť jsme jenom lidi. Moje zápisky mě částečně přivedly k zapisování si drobných příhod, příběhů, z nichž jsem si sestavila vlastní „sebrané spisy“ a nazvala je Obyčejnosti. S odstraněním mého depresivního pohledu na svět už nemají nic společného. Mým nejbližším se texty líbily. Tak proč nepokračovat? Třeba letos? Proč ne. Jen tak pro radost. Ale i připomenutí si toho, co jsem zažila, nebo i co jsem si převyprávěla, vymyslela, domyslela. Musím myslet dopředu, přece jenom, sedmý křížek mi za pár měsíců přisedne na záda, a co kdyby si tam rezervoval místo i pan Alzheimer?