Vesnická zabijačka na Drahanské vrchovině

Nedávno jsem dostala od synovy rodiny zabijačkové pochoutky i s vlastním ukvašeným zelím. Ačkoliv maso moc nejím, tak jsem si tentokrát tyto dobrůtky spolu s další zeleninou skutečně vychutnávala, tak jako moje sousedka - také byla tak obdarována příbuznými...

V roce 1994 jsem vydala vlastním nákladem menší publikaci, kde vzpomínám mimo jiné i na zabijačku ve své rodné vesnici - teď nám dost mrzne a to je právě ten nejlepší čas na tuto činnost - takže i já se chci s vámi o tu atmosféru trochu podělit.

Bohužel dnes už je to jen nostalgická vzpomínka...

Z A B I J A Č K A

"Voda vaři, tak chlapce deme na to," ozývá se ve dveřích vesnické kuchyně statný šedesátník.

Dnes v této domácnosti vypukl Velký den. Zabíjí se pašík. A to je přece událost. Vždyť zvíře se téměř celý rok krmilo a také jeho váha tomu odpovídá. U Zemánků nesháněli řezníka - dědeček si už na to troufá se svými třemi syny sám. Nedělávali to vždy sami - mívali svého profesionála. Ten před několika roky zemřel a oni se už nechtěli přizpůsobovat na jiný rytmus a styl jiného Vždyť už tolik let se zde každoročně zabíjí prase, takže to mají všechno odkoukané a třetí sezonu to dělají úplně sami.

Jeden ze synů přivazuje silný provaz na nohu pašíka, který je ještě v dřevěné ohradě. Ten se ani nebrání, je to skutečně pořádný kus. A už tlačí nebo spíš táhnou zvíře vedle do chléva, kde je víc prostoru. Dědeček obratně velkým nožem dává ránu, která končí tento život. Babička s přichystaným hrncem chytá krev, aby byla na barevná jelítka. Po malé chvíli prase zachroptí, z posledních sil se zvedne a utíká třemi poskoky a znovu spadne...

Všichni se lekli - babička s hrncem úplně přepadla.

"To se nám ještě nestalo" nechává se slyšet dědeček, který spolu s ostatními dává zvíře do původní polohy.

"Tati, já koupím bouchačku, tak se to nemůže dělat - nejdřív je vždy střelíme a pak se bude teprve píchat nožem. Bude to jistější..."

"Máš pravdo, máš pravdo - kop jo, deť vona se nám přece veplati. Ož nikde bych nechtěl zažet co dnes, deť sme se všeci polekale. Ale teď ož si mužeme klidně voddechnót, prvni práca je za nama."

Babička nese hrnec s krví do sněhu. S ní už jde Kája a ví co ho bude čekat. Musí míchat krev do vychladnutí.

"Babičko, ať mne přijde za chvíli vystřídat Marek."

"To viš, že mo to řekno..."

Chvíli ještě míchá sama a pak předává velký ruční hnětač vnukovi.

"A pořádně, ať se krev nesrazí..."

"Já vím, já vím," jen vzdychne vnuk.

Ono to není žádná legrace míchat v tom časném ránu krev ve velkém kameninovém hrnci a přitom cítit, jak tuhnou prsty.

"Jak mne Marek vystřídá, tak si vezmu nějaké rukavice" mihne se Kájovi spásná myšlenka. Prsty už téměř necítí. Naštěstí již bráška jde. Navlečený ve svém oblečení a aby si je nepostříkal od krve dala mu babička ještě svůj vypraný pracovní plášť. Je jako medvídek.

"To je kosa. Zebe mne až do morku kostí. Nohy vůbec necítím. Teď se ohřeji a najdu si nějaké rukavice."

"Ale přijdi brzy Kájo..."

"To viš, jen se trochu zahřeji."

V prádelce, kde se již vaří voda, našel rukavice. Jak rád se sklání ke kotli a otevírá dvířka, aby přiložil pár polínek a při tom se ohřál. Již mnoho let jezdí rád každoročně na vesnici na zabijačku. Jenže dříve to bylo jiné. To vždy krev míchala maminka, ale teď přišla na to, že to oni dva stačí. Teď je u cibule a Kája ví, že i tato práce není nejlepší. Ta obrovská mísa cibule se musí nejen očistit, ale i nadrobno pokrájet. Když je v tu chvíli v kuchyni, tak hned pláče - takže si skutečně nemůže vybrat. Když byli s Markem úplně malí, tak vždy byli v obývacím pokoji a tam si mohli hrát a celkem nic o ranním shonu nevěděli.

Dostatečně se ohřál a zase utíká k hrnci. Marek už u něho úplně poskakuje, jak je prokřehlý.

"Jak se zas budeme střídat, tak ti půjčím i tyto teplé rukavice" těší ho Kája.

"To bude dobře. Už utíkám dovnitř."

Na sněhu se úplně zrcadlí krystalky, jen kolem velkého hrnce sníh taje.

Kájo, dé si ten hrnec na jiny misto, ať je vic ve sniho" volá ze dveří babička.

Vnuk bere hrnec a staví ho o kus dál, znovu míchá a těší se na vystřídání. Babička přijde po chvíli udělat hlavní kontrolu. Kluci jsou blaženi, tekutina je již dost vychladlá a hrnec se může odnést do teplé prádelky a tam už pomíchat jen občas. Jak rád svléká Kája dědečkův těžký kabát a Marek babiččin plášť.

V kuchyni se už končí krájení cibule. Jedno křídlo okna je pootevřeno, takže pára z hrnců vody i pach cibule se přece jen trochu mísí s mrazivým chladem z venčí.

"Tak vidíš Jano, bodem s ceboló hotovi."

"Jsem moc ráda, vždyť už jsem celá uplakaná a ani ten suchý chleba, který mám v ústech mi nepomáhá..."

"Ale neřiké, já vím, že trocho pomuže..."

"Děvčata, zde máte mozeček" ozývá se mužský hlas.

"Jano, přeber ho ať v něm néni nejaké zlomek kosti, voper a hodělé. A dé tam vic vajiček, je nás na to hodně a přendó snache s dětma."

Po chvíli je kuchyň provoněna smaženou cibulkou a mozečkem s vejci. Na stole jsou už nachystány talířky s nakrájeným chlebem.

"Chlapce, pojďte se trochu zahřát!" volá babička a již beze z plotny smaltovaný hrnec se svařeným vínem a nalévá mužské části plné skleničky. Však si to zaslouží, jsou úplně vymrzlí.

"De vám to dobře?"

"To viš, deť je nás na to dost a a každé ož vi, co má dělat. V poledne se bode v kotle všecko vařet, pochotnáte si."

"Mami, viš na co já se nejvíc těším?" říká Jana když už stojí u dřezu a umývá všechno nádobí po svačině.

"No, na co?"

"Na zeleninu, hlavně na mrkev z polévky."

"Já sem si meslela, že na pořádné kos masa."

"Vždyť víš, že jsem napůl vegetariánka, ale dnes udělám vyjímku a vezmu si z polévky alespoň tu zeleninu. Vím sice, že polévka je osolená - já ani nesolim, ale vždyť bych z té zabijačy nic neměla."

"Te s tém jidlem naděláš. Vostatni jijó všecko a só pořád sténi. A te jenom pořád máš, že bes se necétila dobře. Víš, jak to říká teta Anežka? A co vlastně be člověk na tem světě měl, kdebe ne jidlo?

"Jenomže teta je kuchařka a já chci mít ze života právě něco jiného než jen jídlo..."

"Ach, te tvoje věčny rozome, s tebó se skotečně člověk bavit vo jidle nemuže. Podivé se na mě, já se najim všeckyho - mám sice větši váho, ale jim s choťó. A zdravi mě slóži."

"Vím, vím..."

V domě se již sešli všichni ostatní vnuci a vnučky - jsou v obyváku a společně si hrají. Tam se musí přezout, do kuchyně dnes chodí všichni i v holínkách - jak by to také dělali jinak. Večer se musí všechno vysmýčit a jen podle množství masa v komoře a hrnce polévky bude poznat, že se zabíjelo.

Venku hrčí stará pračka, jeden z mužů se k ní postavil a pere v ní střeva...

"Tak chaso, ož bodeme vetahovat maso na stul - muže se vobědvat!"

Jana jde do kotle pro polévku, nasype do ní ovesné vločky a ještě chvíli na plotně zaváří...

A již si sedli všichni dospělí kolem velkého stoku, děti budou sedět jinde. Jana nalévá. Babička nabere první sousto a málem se udávila.

"Cos to tam prosim tě strčela?"

"Ovesné vločky..."

"Pane na nebi, vona dá do polivke vo zabijačce vločke. Deť mám hovařeny krópe, pročs je tam nedala?"

"Myslela jsem si, že je to všechno moc syté, tak jsem to chtěla zmírnit..."

"Prosim tě, nepočité mě vo zabijačce kalorie, nebo mě z tebe jednó rani mrtvica. Já bodo včel z polivke vetahovat pleve. Copak se to dá jest?"

"Ale dá," chlácholivě dodává dědeček - "dnes tam máme vločke, zétra si dáme krópe, aspoń bodem mět změno."

"Te máš decky pravdo a abe ses ji nezastal..."

Na velkém stole se objevila kupa dobrot. Maso libovější i tučné, srdíčko, ledvinky, játra, rozpůlená hlava, ocásek i další droby. Každý si z hromady dobrot vybírá na svůj talíř. Uprostřed stolu je hořčice, nastrouhaný křen s jablíčky, nakládané okurky - prostě každý si může vybrat podle chuti. I trocha slivovice neuškodí. Muži si statně přihýbají - aby jak říkají spláchli mastnotu...

Následuje mletí masa a "nabíjení" jitrnic - dál přijdou na řadu jelítka, tlačenka a bude se pokračovat v dokončení všech dalších prací.

A v domě teď skutečně není s dětmi k hnutí.

"Jano, vem te menši a di s něma ven!"

Jana bere hromadu oblečení a postupně dává na každé z dětí oteplovačky, bundy, čepice, boty, šály i rukavice. Šest dětí si vzala s sebou a dvoje staré sáně, které našla na půdě. Na zahradě je dlouhý svah - sáně se zapřáhnou za sebe a šňůrou se spojí. Čtyři děti dozadu na delší sáně a Jana se dvěmi má první. Spřežení se již řítí ze svahu a fičí to svižně - první jízda končí tak, že se druhé sáně převrátily. Ale děti jsou nabaleny jak malí medvídci - nic se jim nestalo. Zvedají se rychle ze sněhu a pokračují v dovádění a na závěr postaví všichni společně velikého sněhuláka. Děti jsou krásně červené, vydováděné a teta Jana si spokojeně myslí - ti už jsou ubití dost. Uklidňuje rozdováděnou drobotinu, pobízí k návratu a doma malé děti ukládá do široké postele...

Zatím se v kuchyni vrší další a další hory nádobí, které se musí neustále umývat. Jana si už natahuje staré tepláky a už chce pořádně umýt i všechny podlahy.

"Nech to ještě, deť bodeme teprve noset z komore buček, aby se veškvařele škvarke" domlouvá jí dědeček...

V prádelce je zatím veselo. Ze sklenice slivovice už pořádně ubylo, práce už nejde tak od ruky jako ráno. Teď už nemají muži nač spěchat. Jsou v teple a mohou se víc bavit mezi sebou. Ohnivá voda jim úplně rozvázala jazyky. Je zde jen pánská "jízda" a smích je slyšet až do kuchyně...

"Ve se zde bavite a me sme ož v kocheni hotovi" otvírá dveře hospodyně, která nerada vidí, že ze sklenice slivovice téměř všechno ubylo.

"Zabijačka je jednó za čas a to si mosime hožet všeckyho, napřed mráz, těžkó práco a teď po dobrym jidle přece take piti. To skotečně jinak nende..." ospravedlňuje všechny dědeček.

Jana bere kbellík, dává do něj horkou vodu s Jarem a začíná už od chodby přes kuchyň a příslušenství všechno gruntovat...

Konečně je čisto, vyhasl kotel a domem už zavoněly i škvarky. Všichni se navečer schází ve veliké obytné kuchyni. Kdo má chuť, tak si dává ještě něco dobrého na zub. Všichni jsou veselí, spokojení, že je všechno hotovo a práce se dobře skončila...

Není možné ani rozeznat, kolik je zde vlastně lidí - prostě přeplněná místnost veselými příbuznými. V této vesnické chalupě to už asi ani jiné nebude - zabijačka se přece musí oslavit všemi způsoby.

Neboť až se budou loučit, zase se už všichni mohou těšit za další rok na shledanou.

Všichni totiž ví, že ten den s velkým D zase přijde. Celá rodina najde ve schránce korespondenční lístek od dědečka s krátkým oznámením:

Zétra je zabijačka. Začináme v šest.
U R Č I T Ě P Ř E J E Ď T E !