Jak jsem si nabíjela baterie

Jednou jsi dole, jednou nahoře – slova písně Život je jen náhoda podle mě vystihují naši pozemskou pouť. Chápu, že cesty životem nejsou posypané okvětními plátky bílých růží, jen mám dojem, že na nás obyčejné lidi občas někdo hrne starosti ne lopatkou, ale přímo lžící bagru.

Univerzální radu, jak se z marastu vyhrabat, jsem nikde nevyčetla. Na druhou stranu si říkám, že by mohlo být hůř. Když kolem sebe vídávám, jak se lidem ztrácí energie, jak zapadají do apatie a letargie, houknu na sebe: seber se! Kdyby každý házel flintu do žita, jak by to na tom nebohém světě vypadalo?

Ono se řekne – seber se -, ale kde vzít energii? Kde nám nabijí baterky, které při současném životním tempu musí vydržet hooodně dlouho. Přemýšlím, pro co se lidé rozhodují, když chtějí načerpat ztracenou, nebo ztrácející se energii. Jeden objímá stromy. Jiný cvičí jógu. Onen jede kolem světa, druhý se šplhá na osmitisícovku, zatímco další si obuje turistické boty a vláčí tělo po slovenských kotárech. Pak jsou lidé, kteří se obklopí knihami, vnoučaty, pletou, vaří, pečou, opravují auta, lakují plot, myjí okna, sedí na verandě a popíjejí třeba ferneta, nebo začnou psát paměti, kuchařku, stížnosti na sousedy, adoptují zvíře, koupí si seskok padákem. Někteří si dojdou do nejbližší psychiatrické ambulance, nechají si napsat antidepresiva a po jejich požití je jim na duši lehčeji. A pak jsou vyznavači tělesných cviční, fitness center, rotopedů, posilovacích strojů, fan klubů,... A takhle bych mohla pokračovat do aleluja.

Někdy splním pracovní úkoly levou zadní, jindy se k večeru ploužím domů unavená, umluvená, s opuchlýma očima od obrazovky počítače, s nohama jako konve od celodenního sezení, mnohdy s bolestí hlavy. Někdy i noc bývá neutěšená, protože unavené tělo i mysl nedovedou nastartovat odpočinkovou fázi. O to horší je ranní probuzení s pocitem nepoužitelnosti pro další den.

Jako před nějakou dobou. V práci jsme celý týden prožívali doslova maglajz. V pondělí jsme splnili úkol, v úterý jsme museli část změnit, ve středu jsme ke stejnému dostali jiné zadání od jiného nadřízeného, takže dvoudenní práce šla do koše. Ve čtvrtek pokračovaly různorodé pokyny a my jen seděli s prosbou na rtech: tak už se proboha dohodněte, jak to má vypadat, ať se můžeme v klidu věnovat dalším povinnostem. Nervy zahájily pochodovou cestu, žaludek se začal bouřit z nepravidelné a nezdravé stravy, nálada klesala k bodu mrazu a pracně vybudovaná přátelská atmosféra brala za své. Jenom kvůli nekompetentním pokynům od vrchnosti.

Po pětidenním pracovním martýriu jsem se v sobotu probudila rozlámaná a unavená. Představa vaření, utírání prachu, luxování, žehlení a dalších libůstek ještě umocnila zmar, který se v mé hlavě usadil. Po bytě jsem se ploužila jako mátoha, vyluzovala zvuky jako – ách, jejda, to snad ne, proč zrovna já, maminko, ty to vidíš. Po osmé hodině se nade mnou manžel slitoval a přednesl na něj nevídaný návrh: hele, pracantko, zůstaň v pyžamu, já ti pustím první díl seriálu Most! Když ho dávali, docela jsem se pobavil.

České seriály mě nelákají a řeknu-li, že se na některé dívám sporadicky, je to ještě hodně nadnesené tvrzení. Jak mi únava zatemnila mozek, jak jsem byla utahaná, odevzdaně jsem souhlasila a řekla si, inu, proč ne. Mostecko není pro mne neprobádanou krajinou, tak se soustředím na scenérie a známá místa a děj nechám plavat. A co se nestalo! Co budu komu vyprávět! V pyžamu jsme u televize vydrželi šest dílů. Chechtala jsem se tak, jak už hodně dlouho ne. Přežila jsem vulgární vyjadřování s konstatováním, že hrdinové tohoto příběhu prostě takto mluví. Franta přece nemůže říci: prosím, půjčil bys mi tvůj telefon? Ten řekne: vole, naval mobil!

Za pět hodin u televize, nemytá, nečesená jsem zapomněla na všechny pracovní starosti. Načerpala jsem hlavně psychickou energii jen díky dočasnému totálnímu vymazání všech problémů. Také jsem si uvědomila, že na světě existují problémy horší, než ty, které momentálně sužují mě. A abych si celý den opravdu užila, po hygienické očistě a dodání kalorií tělu jsem strávila další čas u televize a díky výkonu fenomenálního tenisty Rogera Federera jsem prožívala jeho stý turnaj vyhraný za dobu jeho sportovní kariéry. Dívat se na někoho, kdo ve svém oboru předvádí mistrovství s lehkostí a samozřejmostí, je pro mě pocit k nezaplacení a můj oblíbený sportovec si nejen můj obdiv zaslouží. Vždyť i on svým tenisovým uměním přispěl k dobití mých životních baterií.

A poučení z tohoto příběhu? Nemusím relexovat ve wellness hotelu, stačí ten správný podnět a ejhle, člověk se cítí jako znovuzrozený, odpočatý a nastartovaný na další životní cestu.

Jak jsem si nabíjela baterie

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více