Už zase „skáču přes kaluže“, díky vesmírným zákonům, kterými se řídí příroda

Léto 2020 bylo v plném proudu. Každoranní cvičení, ježdění na koloběžce, práce na zahradě a s ní spojená sklizeň a zpracovávání ovoce i zeleniny, na dobu, „až se zima zeptá“.... To všechno mě v tomto létě naplňovalo energií.

V polovině srpna, když jsem očesala meruňky na marmeládu a na sušení, přišlo první upozornění, že je „něco v nepořádku“. A to v podobě únavy při ranním cvičení a ani při ježdění na koloběžce jsem nepodávala takové výkony, na jaké jsem byla zvyklá. V domnění, že je to lenost, na kterou už přece jen mám ve svém věku nárok, nevěnovala jsem tomu pozornost.

Mám vysoký práh bolesti, a když přišlo druhé, poněkud důraznější upozornění, v podobě bolesti mezi lopatkami, věnovala jsem mu pozornost tím, že při vařením marmelády jsem bolest zmírňovala dechovým cvičením. Zpočátku, jako v předešlých případech, mi od bolesti pomáhalo. Navíc, praktickou lékařkou určená diagnoza, že se jedná o zablokovanou hrudní páteř, mě uklidnila a marmeládu jsem dovařila.

Netušíc, v jak závažné situaci se nacházím, jsem třetí upozornění už byla přinucena plně vnímat. Po třetí noci, probdělé v sedě u stolu s polštářem pod hlavou, mě rychlá odvážela, už s bolestí celého hrudníku při sebemenším nádechu, na urgentní příjem do nemocnice. Měla jsem sice téměř zanedbatelnou teplotou, ale další vyšetření ukázalo tři litry směsi vody a hnisu na plicích a pohrudnici, a CRP 350 (norma 8-10).

Nechci nikoho strašit, tudíž průběh léčby a s ním spojené pocity nebudu popisovat. Každopádně i přes vysoký práh bolesti a při všem, co jsem si už v minulosti prožila, to opravdu žádná procházka růžovým sadem nebyla.

V druhé polovině dvanáctidenní hospitalizace, i přes veškerou, naprosto dokonalou práci lékařského týmu, jsem v bolestech cítila, jak mé vyčerpané tělo odchází. Spát v leže nešlo, "kradla" jsem spánek po deseti minutách z každé hodiny a hodiny nade dveřmi pokoje neúprosně ukrajovaly čas. V této nelehké situaci mi byl dán mimořádný dar, dar v podobě vycházky po „Druhém břehu“, kde mě vůbec nic nebolelo a kde mi bylo krásně. V tomto nádherném prostředí se má Duše rozhodovala, zda bude pokračovat v pozemské pouti, nebo opustí mé tělo a vrátí se tam, odkud se před víc jak sedmdesáti dvěma a půl lety rozhodla na tuto pozemskou pouť přijít. Toto nádherné představení, které jsem sledovala snad jen jako divák, se odehrálo v noci z neděle na pondělí a končilo tichým, vzdalujícím-se hlasem, "♫Halelůja, Halelůůůůja♫", jako v písni Půlnoční, Václava Neckáře. Když mě sestřička probudila, aby mi změřila teplotu a dala další infuzi s dvěma dávkami antibiotik, byla jsem neskonale šťastná, jako by mi anděl strážný nasadil růžové brýle, ale zároveň jsem věděla, že jsem zpět a teď už je všechno jen na mně.

Za tři dny nato, v den mých jedenasedmdesátých narozenin, naprosto vyčerpanou, s imunitou na „bodu mrazu“, mě sanita odvezla zpět domů. Dostala jsem ještě dva druhy širokospektrálních antibiotik v tabletách na čtrnáct dnů a po doužívání kontrola. Každý hlubší nádech bolel, bolest zastavovala každé zívnutí i kýchnutí a přejít kuchyň byl nadlidský výkon.

Na první kontrole byla léčba ukončena a bylo mi sděleno, že moje doléčení bude běh na dlouhou trať, ale stejně mé plíce, nemocí poškozené, nebudou už nikdy takové, jak byly před onemocněním.

Na druhé kontrole mi, z důvodu takto těžkého průběhu nemoci, byly indikovány lázně. Návrh na komplexní lázeňskou léčbu v Luhačovicích, mimochodem sepsaný paní doktorkou, která mi původně diagnostikovala zablokovanou hrudní páteř, jsem ve zdravotní pojišťovně zrušila. Po zvážení všech pro a proti jsem došla k závěru, že víc, než pro sebe mohu udělat sama, pro mě žádné lázně, ani nikdo jiný, neudělají. A začala jsem hledat alternativu, s jejíž pomocí bych nejen svoje plíce rozpohybovala.

A našla jsem:

https://www.youtube.com/watch?v=S3_8IOOkONQ

Jenomže toto je moc chlapské, příliš mužské energie a nenacházela jsem to, co jsem od toho očekávala. Ale základy jsem získala, to ano, tak jsem hledala dál a opět našla:

https://www.youtube.com/watch?v=NEZLO7gK1iU

„To už je „jiný kafe“, řekla jsem si a toto každoranní dýchání mě pomalu vracelo do života. Postupně jsem přidávala kroky, nejprve po bytě, pak po schodech, chůzi kolem baráku, pak kolem zahrady, kolem bloku a jak jsem kroky přidávala, tak jsem zjišťovala, kolik je v intravilánu naší obce, kilometrů cest. A než přišel první sníh, došlo i na koloběžku.

Dál už jsem nehledala, a přesto jako dar s hůry se objevilo toto video, takzvaná třešnička na dortu:

https://www.youtube.com/watch?v=4l9q9UBSbrs

Jelikož pravidla vědomého dýchání už znám, tak dýchám od začátku tohoto instruktážního videa a při třetím kole,vedeném Terezkou, už dýchám své čtvrté kolo, což není na škodu. Zádrž dechu po posledním kole udržím 3-4 minuty a průvodní slovo při závěrečné meditaci si plně užívám, neboť působí na Duši i tělo, jak léčivý balzám.

https://www.youtube.com/watch?v=AvSm9x6oJEM

Toto poslední video mě utvrzuje v přesvědčeni, že jsem na správné cestě, neboť celá řada věcí, v tomto videu řečených, mi už dávno není cizí. Proto také vím, že na další kontrolu, někdy v druhé půli března, půjdu už jen pro samé dobré zprávy. Jak se říká, "Ve zdravém těle zdravý duch.", tak já to mám obráceně, "Bez zdravého Ducha není zdravé tělo.". Ale ani to bez lásky neplatí.

DOKUD VÍM, CO DĚLÁM, VÍM, ŽE ŽIJI.

Už zase „skáču přes kaluže“, díky vesmírným zákonům, kterými se řídí příroda

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více