Mám věci zbytné i nezbytné

O tom, co všechno podněcuje nedobrovolné „domácí covidové vězení“, si lidé povídají a píší na různých fórech na internetu. Často se svěřují s inventurou oblečení, vybavení, nábytku. U nás doma se tomu říkalo – letecký den.

Do popelnice letěly obnošené a potrhané kalhoty, trička, do kterých jsme se už nevešli, otlučené hrnky, talíře, mnohokrát prolistované noviny a časopisy. Jako děti jsme se tehdy nasmály, ale také pohádaly o věc, kterou nám bylo líto vyhodit. O mnoho let později jsem si uvědomila, že se člověk obklopuje věcmi nezbytnými, ale nikoliv v malém obsahu i věcmi zbytnými.

Maminka mojí známé bydlela třicet let v třípokojovém bytě ve starší pražské zástavbě. Pokoje měly vysoké stropy, jako dělané pro skříňové nástavby a rozměrné police. Za tři desetiletí se z bytu stal velmi pěkně zabydlený prostor. A také velmi zaplněný. Její dvě děti se o tom přesvědčily, když maminka onemocněla a bylo zřejmé, že se do svého bytu nevrátí. Když jsme ji navštívili v domově pro seniory, v jejím posledním útočišti, tvrdě jsem si uvědomila, že všechno, co potřebuje, se jí vejde do nízké skříňky se dvěma policemi. Po několika letech jsem podobné pocity zažila, když jsme vyklízeli garsonku mé maminky. Do ní se odstěhovala z třípokojového bytu po důkladné redukci všeho, co ji do té doby obklopovalo. V opuštěném bytě jsme jasně identifikovali věci běžně používané od těch, na které maminka od nastěhování nesáhla. Nepotřebovala je.

Jak tak chodím ulicemi kolem zavřených obchodů, sem tam okem mrknu do obsahu výkladních skříní, po několika měsících zaprášených. To bych potřebovala, to by se mi hodilo, tohle by se mohlo někdy hodit, toto se mi líbí, ale toto! – to musím mít! Tak podobně v duchu reaguji na zboží, které se mi za sklem nabízí. V tuto covidovou dobu mají prodejci smůlu, já výhodu. Do otevřeného obchodu bych vkročila a pravděpodobně něco koupila. Doma bych si u několika nákupů uvědomila, že jsem přinesla věc, kterou vůbec, ale vůbec, nepotřebuji. Před mou padesátkou mi podobné myšlenky na mysl nepřišly ani samy od sebe, ani jako převzaté. Jak léta přibývají, posouvají se i významy věcí, kterými jsem obklopena. Nejde jen o vyplnění prostoru, vnímám také význam a užitečnost některých z nich.

V detektivkách Lee Childa hlavní hrdina Jack Reacher putuje po zemi jen s několika dolary a kartáčkem na zuby v kapse. Netouží po domu, zahradě, autu a dalších civilizačních vymoženostech. Špinavé oblečení vyhodí a na další tři dny si koupí nové. Tvrdí, že je spokojený, protože nemá žádné výdaje, neplatí elektřinu, plyn, vodu, odvoz odpadků, údržbu zahrady, opravy domu ani auta. No, je to románová postava, takový život je pro našince za hranicemi představivosti a já toto vnímám jako jednu stranu mince. Na té druhé spatřuji hromadění všeho možného, ať to stojí, co to stojí.

Také jsem podlehla covidovému úklidovému impulsu, zaměřila jsem se na papíry, ale v této záležitosti jsem zastánce zlaté střední cesty a zdravého rozumu. Mám to, co potřebuji k životu, ale mám i věci, které mi připomínají cesty, zážitky, osoby. Stále se chci potěšit pohledem na obrázek, vypít kávu z dovezeného hrnku, i když dalších pět čeká na využití. Stále se chci prohrabávat mapami, itineráři z cest, kamínky z různých pláží. Nechci se podobat onomu románovému hrdinovi, na jehož majetek se hodí latinský citát: Omnia mea mecum proto – Všechno své nosím s sebou. Až věci zbytné i nezbytné přestanou pro mne být důležité, stále budu mít to, k čemu nikdo jiný nebude mít přístup: vlastnosti, vědomosti, znalosti, zkušenosti a vzpomínky. Tedy věci nezbytné pro můj život. A také je, jako hrdina z knihy, stále nosím s sebou.

Mám věci zbytné i nezbytné

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více