Čím je člověk starší, tím hůře se učí. Ukazuje se, že toto tvrzení je nesmysl. Zaměstnavatelé to však vidí jinak

Nikoho ve věku nad padesát nechceme, protože se těžko učí něco nového. To často říkají šéfové firem a personalisté. Tedy, pardon, neříkají, protože je to už nyní považováno za nevhodné. Jenže si to stále myslí a podle toho se chovají.

Poslední covidový rok ovšem ukázal, že lidé se umí naučit spoustu nového a je úplně jedno. jestli je jim třicet, padesát nebo sedmdesát. Drtivá většina začala používat moderní technologie, využívat internet více než dříve, nakupovat přes e-shopy. Nenápadně a přirozeně se ukázalo, že když je lidstvo postaveno před novou situaci, dovede se přizpůsobit, bojovat, učit se. „To, že se starší lidé těžko učí něco nového, je předsudek. Jsou schopní se spoustu věcí naučit, jen k tomu nedostávají příležitosti. Zaměstnavatelé jim je nedávají,“ říká Tomáš Ervín Dombrovský, odborník na trh práce, který je vedoucí oddělení analýz ve firmě LMC zabývající se vývojem on-line služeb pro vzdělávání a hledání práce.

Ví o řadě případů, kdy lidé ze starší generace, řekněme padesátníci a starší, ztrácejí sebevědomí a začínají si myslet, že nemají šanci sehnat novou práci, takže automaticky snižují své nároky, předem se hlásí na nižší pracovní pozice, neřeknou si o vyšší platy. Podceňují se, protože je podceňuje okolí. Jenže pak překvapí. A takových případů se v poslední době objevilo nemálo.

V jedné ostravské rodině řešili počátkem roku problém. Čtyřicetiletý Petr vlastní e-shop, který živí celou rodinu. Petr onemocněl covidem, měl těžký průběh nemoci. Manželka je učitelka, takže doma vyučuje přes internet své žáky a k tomu se stará o dvě malé děti. Na to, aby zastala Petrovu starost o internetový obchod, neměla sílu ani čas. „Přitom je naše rodina na e-shopu závislá, živí nás. Konkurence je velká, právě v této době jsme mohli vydělávat. A já ležel ve špitále a přemýšlel, co bude, z čeho budeme žít, jestli mi firma mezitím zkrachuje,“ říká Petr. Když se dostal z nejhoršího, byl slabý, pořád se mu chtělo spát, měl problém se zrakem. Jeho sedmdesátiletí rodiče mu řekli, že se společně s ním o provoz obchodu budou starat. Petr je začal zasvěcovat do tajemství obchodování přes internet. „Máma vyřizovala objednávky, komunikovala se zákazníky, táta dělal i rozvozy, když bylo potřeba a naší smluvní přepravní partneři měli problémy s nedostatkem řidičů. Zíral jsem, jak byli rodiče schopní, akční. Uvědomil jsem si, jak je v jejich věku obdivuhodné pustit se do něčeho, co neovládali. Máma mi pak přiznala, že spoustu nocí proseděla u počítače, že jí to zpočátku nešlo, že dokonce jednou zoufalstvím brečela,“ vypráví Petr. Rodiče se stali jeho významnými pomocníky v podnikání a je tomu tak i nyní, když se z nemoci zotavil.

V nejedné rodině mladší členové koukali, jak se babičky a dědové začali dorozumívat přes nejmodernější technologie, co všechno se v krátké době tak nějak nenápadně a přirozeně naučili.

Osvícení personalisté a šéfové firem by se z toho mohli poučit a přestat si už konečně pořád myslet, že když je někomu nad čtyřicet, učí se nové věci hůře než někdo o dvacet let mladší. „To, že se starší lidé neumí nebo nechtějí učit něco nového, je jeden z největších mýtů spojených se stárnutím. Naše společnost má tendence staré lidi podceňovat, litovat,“ říká gerontoložka Iva Holmerová.

Ostatně, tomuto tématu se věnuje celý vědní obor – gerontopedagogika. Spadá pod andragogiku, tedy vzdělávání dospělých, a jde o poměrně novou disciplínu zabývající se otázkou, jak seniory vzdělávat, aby byla tato životní etapa zajímavá, důstojná, aby se v ní necítili být přítěží. Souvisí to s tím, že společnost stárne, a tudíž se hledají nové metody a způsoby, jak seniory zapojit do života i ve vysokém věku, jak jim umožnit pracovat, pokud budou chtít.

Život v pandemii ukázal, že mnoho lidí vyššího věku se změn nebojí a nové věci se učí rádi. Ale hlavně, že jsou toho schopni. V jedné malé firmě na Valašsku například majitel nedávno zaměstnal dva šedesátníky. „Zjistil jsem, že jsou manuálně zruční, práce si váží a je na ně větší spoleh, než na mladé kluky, kteří se mi tu měnili jak na běžícím páse,“ vypráví. „Ale nejvíce mě překvapilo, že tito dva pánové mají zájem učit se nové věci, dělat na nových strojích. Já je původně přijímal na pozice, kde jsem nečekal nějaký postup, učení se novinek. Jenže oni sami jeví zájem. Jeden se dokonce přihlásil do kurzu na ovládání nového stroje, který se chystáme do firmy koupit,“ říká.

Možná, že zkušenost z pandemické doby v některých firmách či rodinách rozbourá předsudky o tom, že když je člověku nad padesát, nechce a neumí se učit nové věci.

Možná tomu tak nebude - společnost se zase vrátí do starých kolejí, a pokud se bude o práci ucházet někdo starší, personalisté se budou za jeho zády dál uculovat a myslet si, že jde o starého nemožného páprdu, který jim k ničemu není.

Jenže společnost stárne tak, že podle propočtů demografů a osvícených personalistů zanedlouho firmy nebudou mít z mladých uchazečů na výběr. Prostě je jich málo. Rok od roku méně. Takže možná mýtus, že senioři nemají na pracovním trhu co nabídnout, padne přirozeně, nenápadně. A bude normální, když padesátiletý zaměstnanec půjde na kurz, bude se učit něco úplně nového a ukáže se, že nový druh práce či nové úkoly zvládá naprosto perfektně. Protože se to naučil úplně stejně jako jeho třicetiletý kolega.

Čím je člověk starší, tím hůře se učí. Ukazuje se, že toto tvrzení je nesmysl. Zaměstnavatelé to však vidí jinak

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více