BLOG: Smysl pro pořádek

K dnešní úvaze mě přimělo jaro. Tak dlouho jsem se na něj těšila a teď jsem trochu rozmrzelá. Jaro totiž přineslo kromě zelené trávy, prvních narcisek, tulipánů, modřinců i dalších rostlin a kvetoucích stromů také ostřejší světlo do našich domovů. Ještě před týdnem jsem se dívala z okna po okolí a vše bylo, jak má být. Venku i uvnitř. Alespoň jsem si to myslela. A dnes je najednou všechno jinak. Okna se nelesknou, jak mají, naopak jako by říkala, vezmi vodu a hadr a uvidíš. Uvidíš všechnu tu krásu, pučící šeřík pode mnou, na který se tak ráda díváš, i všechnu ostatní zeleň a probouzející se přírodu kolem. A jako by to nestačilo, slunce zasvítilo i dovnitř. A tam, kde se kuchyň zdála celkem uklizená, se přes noc ukázaly otisky prstů na lednici i šmouhy na skříňkách, nedostatečně umytý sporák, sem tam dříve neviditelné flíčky na podlaze. A v ostatních místnostech to není o moc lepší. Ten sluneční svit, který jsem celou zimu přivolávala a vítala, mě nakonec takhle zradil. Můžu to ještě chvíli ignorovat a dělat, že se nic neděje, ale jak se znám, nakonec stejně podlehnu a vypukne to, co od mládí upřímně nenávidím - jarní úklid.

Uklízet se musí, to bylo heslo mojí maminky a důsledně na něm celý život trvala. Zatímco moje dvě sestry jsou pověstné svojí pořádkumilovností, mě tahle z mého pohledu "mánie" trochu minula. Jeden z hlavních příkazů totiž zněl: Co kdyby někdo přišel. Snažila jsem se ho dodržovat, dokud byly děti malé, ale pak mi došlo, že to tak nechci a chci si vést domácnost po svém.

Pořádek doma, pořádek v duši. Moc pěkně řečeno. Také mám ráda kolem sebe uklizeno, oblečení po návratu domů končí tam, kde má, tedy ve skříni nebo v koši na prádlo. V kuchyni se použité nádobí válí pouze v myčce a podle obloženosti kuchyňské linky byste nepoznali, co se tam před chvílí dělo. Lednička uschová potraviny čerstvé i zbylé. I moje postel vypadá každý den, jakoby ji ráno navštívila hotelová pokojská. Pořádek se nedělá, pořádek se udržuje. To bylo rčení našich babiček a já jsem si naivně myslela, že to tak dělám. Ale to sluníčko mě vyvedlo z omylu. Jako bych celou zimu jenom poklízela, brala věci po povrchu a ne do hloubky. Ráda bych to svedla na covid. Pro koho uklízet, když stejně nikdo nemůže přijít. Moje hlava mi to ale okamžitě vrátí - uklízíš přece pro sebe. Pro svoji duši. A v tomhle okamžiku se ptám, kolik pořádku je v pořádku, aby byla duše v pohodě.

Znávala jsem jednu dámu, která pravidelně ráno vstávala v šest hodin. Před snídaní každý den vytřela a vyluxovala celý byt, utřela prach, umyla koupelnu a záchod, přeleštila kuchyň, uklidila si ložnici a dvakrát do týdne si vyměnila ložní prádlo. I obývací pokoj prošel každodenní očistou, přestože ho nepoužívala. Pak se teprve nasnídala. Jedla u kuchyňského stolu nebo v posteli a u toho koukala na televizi. V bytě bydlela sama, bez návštěv rodiny i bez přítomnosti domácích mazlíčků. Často trávila čas mimo domov a čas od času se hrdě chlubila tím, že někam nemůže, protože bude gruntovat. Copak asi dělá teď zjara?

Další moje známá vyrůstala v nepříliš šťastném rodinném prostředí s despotickým otcem. Jako malou holku ji neustále honil z jedné práce do druhé, a když si na chvíli sedla na židli, hnal ji s nataženou rukou a se slovy, že jestli si nevšimla, tak ještě není všechna práce hotová. Dokonalý úklid domu byl základem všeho, A ona celý život dřela a dřela a přístup svého otce nakonec částečně přijala za svůj. Stala se z ní perfekcionistka, sice s dobrým srdcem, ale se smyslem života v neustále potřebě něco dělat a uklízet. A taky se skrytou touhou být za to konečně odměněná.

Smysl pro pořádek máme myslím všichni, jen každý z nás ho má rozvinutý jinak. Kdysi jsem ještě jako studentka dělala tazatelku pro různé průzkumy, a tak jsem se dostala do mnoha odlišných domácností. Někde byste mohli jíst z podlahy a někde jsem se bála vstoupit do místnosti. Sednout si nebylo kam, všude se válelo oblečení, boty, hračky dětí, časopisy, noviny, na stolech popelníky plné nedopalků, talíře se zaschlými zbytky jídla a už od vstupních dveří se táhl nepopsatelný odér špíny a zkaženého vzduchu. Téhle rodině to nejspíš připadalo v pořádku.

Já nemám ráda ani sterilní prostředí. A v místech, která mají být domov, už vůbec ne. Bála bych se tam čehokoliv jen dotknout, aby se ta dokonalost neroztříštila. Naopak se mi vždycky líbila trocha nepořádku, který nadělají hrající si děti. Nevadily mi rozházené kostky, když jsem za odměnu mohla pozorovat soustředěnou snahu malého stavitele a jeho první komín, který se po chvíli zaručeně zřítil. Myslím si dokonce, že doma je trocha nepořádku potřeba. Znamená, že tam skutečně žijeme a ne jenom přebýváme.

Dnes se s vámi rozloučím slovy Alberta Einsteina, která pronesl po kritice nepořádku na jeho pracovním stole: "Jestli nepořádek na stole znamená nepořádek v hlavě, tak co znamená prázdný stůl?"

BLOG: Smysl pro pořádek

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více