Jen chuť pěstovat rajčata nám nestačila

Trávit volný čas v seniorském věku má proti lidem ve věku produktivním několik výhod, z nichž asi ta největší je čas. Nezatíženi pracovními povinnostmi si ti dříve narození mohou na celý den naplánovat to, co nestihli před lety, nebo se té či oné aktivitě mohli věnovat jen s omezením.

Velmi často si pročítám příběhy a zážitky s chovem domácích zvířat ať užitkových, nebo jen pro potěšení, s pěstováním ovoce, zeleniny, květin. Mnohokrát se mi vybaví momenty, které jsem prožila, nebo o kterých jsem slyšela. Některé mám spojené s hmatatelnými pocity, zvláště, když do kanceláře někdo z kolegů přinesl nějaké výpěstky, nad kterými doma už ohrnovali nos, protože, jak se říká, čeho je někdy hodně, toho je někdy příliš. A nad plným talířem jsem tušila, že kedlubny, jahody, hroznové víno, okurky, papriky a další ovocné a zeleninové pochoutky doprovází nutná a pravidelná péče.

Nikdy jsem neměla příležitost starat se o zahrádku, nebo alespoň o záhon. Když se začaly vracet hrady, zámky, budovy, statky, pozemky a polnosti, spala jsem klidně, protože naše rodina nikdy nic podobného nevlastnila. Vyhnula jsem se tak starostem s hospodařením, o kterém jsem nic nevěděla, a i dneska se moje znalosti tohoto odvětví podnikání rovnají nule.

Reklama způsobila, že se můj manžel rozhodl pěstovat rajčata. Z mnoha stran se nabízejí „ingredience“, které správně shromážděné a použité vydají zaslouženou úrodu, a tu chtěl sklízet i on. Že jsme diletanti, amatéři, neodborníci nevnímal, nedbal ani faktu, že nám chybějí i příbuzní, kteří by nás mohli zásobit alespoň radami. Na moji základní otázku, kde že rajčata budeme pěstovat, měl odpověď: na balkóně. Upozornila jsem, že pokud se rostlinám nebudeme věnovat denně, zahynou. A to se určitě stane, protože městský byt opouštíme i na tři týdny. A bez teoretických znalostí jsem se pěstování čehokoliv věnovat nechtěla.

Jako většinou, když se u nás rozhoduje o něčem, o čemž pochybuji, že se podaří dotáhnout do kýženého výsledku, jsem i s rajčaty ustoupila. Z uvažovaného několika desítkového počtu sazenic jsem usmlouvala čtyři s tím, že pro začátek a na zkoušku nám malá úroda bude stačit. A šlo se nakupovat.

Na začátku června jsme koupili čtyři samozavlažovací květináče, čtyři sazeničky keříčkových rajčat (název odrůdy nám nic neříkal), zeminu a tyčky. Počáteční stádium našeho „kolchozničení v malém“ jsme obdivovali, pohledem postrkovali sazeničky k rychlejšímu růstu, každou chvíli se chodili dívat a další den zkontrolovali, zda listy nevadnou. Na internetu jsme si nastudovali péči o rostlinky, zaštipovali, zalévali a stále okukovali. Co když bude pršet?! Když se schylovalo k dešti, přenesli jsme květináče do domu. Po pár dnech nás tato péče přestala bavit, tak jsme koupili fóliový přístřešek a do něj květináče umístili. Předpokládali jsme, že za měsíc, možná za dva, budeme sklízet. Ale ono to tak rychle nešlo. Naše čekání jsme museli usměrnit a po pár týdnech jsme už věděli, že všechno, tedy i rajčata, chce svůj čas.

Když se objevila první zelená kulička, jásali jsme s konstatováním, že máme vyhráno. Vždyť když se vyklubala jedna, určitě budou následovat další a další. Za naši péči jsme očekávali nadstandardní odměnu. Květena je přece moudrá!

Zabarvování plodů jsme nemohli popostrčit ani popohnat. Naše radost neznala mezí, když se na keříčku začervenalo naše první rajské jablíčko. Kdy ho můžeme utrhnout a ochutnat? Koncem září, když plody začaly z keříčků opadávat, rozhodli jsme, že ten pravý čas pávě nastal. S posvátnou úctou a něžnou manipulací jsme kulaťoučké plody otrhali. Abychom si užili okamžik prvního kousnutí, první chutě, sedli jsme si, první rajčátko vložili do úst a s očekáváním božské many jsme skousli. Po prvním poválení našeho první výpěstku na jazyku jsme se na sebe podívali, povytáhli obočí a čekali, kdo z nás první vynese ortel. „Vždyť to nemá vůbec chuť rajských, a navíc je to strašně vodnaté,“ vypadlo z manžela a já se přidala: „Připadám si jako v hodině chemie, kdy jsme hodnotili vlastnosti různých tekutin. Vodu jsme charakterizovali jako bez chuti a bez zápachu. Jako naše rajčata.“

Co říci na závěr? Naše první a pravděpodobně i poslední vlastnoručně vypěstovaná rajčata skončila v rajské polévce, kterou jsem pro vylepšení chutě doplnila rajským protlakem a parmezánem. Kde se stala chyba, jsme nezkoumali. Smířili jsme se s faktem, že pěstitelé zeleniny z nás nebudou. A až nastane doba, kdy se začnou sazenice rajčat sázet do květináčů, truhlíků nebo do skleníků, tak se to obejde bez nás. My se asi poohlédneme po jiném oboru. A jak je naším nepsaným zvykem, zase to bude něco, o čem nemáme ani páru, jenom touhu a chuť.

Máte zahradu, zahrádku nebo třeba jen truhlíky na balkóně? Okopáváte, zastřihujete, vyséváte? Máte nějaké speciální fígly, díky kterým zelenina, ovoce, kytky, keře či stromy dobře prospívají? Sdílejte je s ostatními čtenáři. Máte nějaký zahrádkářský úspěch, vtipnou příhodu či příběh, týkající se zahradničení? Sepište jej a vyšlete do soutěže na našem portálu. Každý čtenář může napsat dva "zahradní" příběhy, rady, fígly, doporučení, které vloží na portál prostřednictvím svého čtenářského profilu. Tato soutěž potrvá do 28. května 2021.

Jen chuť pěstovat rajčata nám nestačila

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více