Bylo mi něco málo přes dvacet a já zrovna dělal rekvizitáře v televizi a konkrétně se to jmenovalo „Mikromorality“ a hlavní roli v krátkých příbězích v tom měl Miloš Kopecký.

Jeho „padoušství“ v jedné epizodě spočívalo v tom, že měl mladé mamince, které upadlo kolečko od kočárku a zakutálelo se na břeh rybníčku, v tom ještě přitížit a skopnout ho až do toho rybníčku ve Stromovce.

Pro rekvizitáře to znamenalo vyzvednout z fundusu kočárek s veškerou výbavou a pár náhradních koleček pro jistotu, kdyby se podařilo panu Kopeckému to kolečko zakopnout daleko a hluboko, miminko si komparzistka přinesla vlastní.

Natáčecí štáb byl v minimálním počtu lidí, asi šest lidí a to bývá atmosféra vždy dobrá, a když se vydaří počasí, tak je vše v pohodě. Nás ale z ničeho nic přepadla jarní průtrž mračen. Točili jsme doslova do posledních vteřin, protože za chvilku musel pan Kopecký odjet – měl totiž natáčení v rozhlasu. A pak to spadlo a každý něco popadl z techniky a upaloval s tím do nedalekého altánku, kde jsme měli malou improvizovanou základnu. Kočárku by déšť neměl vadit, tak jsem ho nechal na místě a pomáhal jsem s kamerou a lampami, baterkami, stativy a s deskami polepenými alobalem, atd. A zpod střechy toho altánku jsme všichni sledovali následující divadlo. V tom největším dešti se kolem nás prohnala maminka s kočárkem, když projela kolem toho našeho opuštěného kočárku, byl od nás asi 15 metrů, tak se po asi pěti metrech v tom slejváku zastavila a vrátila se zpátky k tomu našemu kočárku a popadla to kolečko, které jsem nechal na střeše naší rekvizity a hodila ho do svého kočárku pod peřinku ke svému miminku a dál utíkala tryskem směrem z parku. Já jsem se celkem rychle vzpamatoval a začal jsem utíkat za ní, ale co jsem měl dělat? Chvíli jsme jen vedle sebe běželi, a když viděla, že běžím stále vedle ní, tak přibrzdila, to už bylo po dešti a já ji povídám: „Paní, to kolečko mi musíte vrátit, to je rekvizita ze skladu a my ji potřebujeme na natáčení!“ Celá situace mi ale přišla tak absurdní ve srovnání s tím scénářem, kdy podle něho byla obětí ta maminka a padouch byl M. Kopecký, že jsem se tomu zároveň i smál a navíc ta žena se mi moc líbila, byl to můj typ. Ona se však nenechala vyvést vůbec z míry a nechtěla to kolečko vydat. Mezitím jsme už dorazili na tu konečnou tramvají u Juldy-Fuldy a já musel přitvrdit, a tak jsem jí sáhl pod peřinku toho kočárku, abych vyndal to kolečko a ukončil ten trapák. Ona mne však překvapila a praštila vší silou přes ruku a začala ječet, že ji obtěžuji, a opravdu se jí podařilo získat pozornost okolí a hned se jí ujal jeden svalovec a chytil mne pod krkem a já se už viděl, že si budu na zemi počítat zuby. Ona se snažila rychle opustit místo, ale vzalo to nečekaný obrat. Přistoupil k nám v klidu další pán středního věku a ten ji rezolutně zastavil, když ji chytil za ruku a zkroutil ji za záda a druhý k němu přiskočil a nasadili jí pouta. V tu chvíli mne s vykuleným výrazem ten svalovec pustil. Pak k nám přišla další paní a povídá: „Ano – to je ona.“ Byli to policisté v civilu a té „mé pěkné paní“ se koukli pod peřinku toho kočárku, kde bylo to naše kolečko, ale i dvě dámské kabelky a nějaká peněženka, ale vůbec žádné miminko. Ano – kdyby ta hezká paní neukradla to naše kolečko, tak by jí asi prošla ta krádež kabelek ostatním maminkám ve Stromovce.

Byl jsem pak jak na policii, tak později i u soudu. Byla to totiž recidivistka, nutno poznamenat, že moc pěkná. A pak, že každý padouch to musí mít napsané v obličeji, jako to zůstalo Miloši Kopeckému po jeho nezapomenutelné roli v koňské opeře - „Limonádový Joe“. Když se jí u soudu ptali, proč ukradla tak bezvýznamnou věc, jako je kolečko od kočárku, tak řekla, že to u jejího kočárku bylo „vyžlachtané“ a neumožňovalo jí další „obživu“. Chtěl jsem ještě mít dotaz, zda by se jí neměli mrknout na ruku, jestli tam nemá náhodou mateřské znaménko v podobě kakaové skvrny velikosti mexického dolaru, ale naštěstí jsem tehdy té příležitosti k legraci odolal.