Z rebelky hospodyňkou

Nezvyklé období, které celému světu přinesla nedávná koronavirová krize, bylo pro mnohé velice drsnou, ale pro všechny novou a vlastně zajímavou zkušeností, ve které jsme zjistili, bez čeho všeho se v životě klidně obejdeme, ale bez čeho být nemůžeme.

Ukázalo se, jak moc je v životě důležitá loajalita a solidarita, a jak velkou a nenahraditelnou roli hraje rodina a jak moc jsou v životě důležití opravdoví kamarádi. Všichni jsme s napětím sledovali stoupající počty nakažených a vyléčených a zajímali jsme se o počty mrtvých. Většina lidí si oddechla, když se dozvěděla, že nejvíce na covid 19 umírají lidé 60+. Mě tedy tato informace nikterak neuklidnila, protože jsem si uvědomila, že já a moji spolužáci do této kategorie už také patříme. Abychom předešli tomu, že se z nás stane statistické číslo 60+, rozhodli jsme se nevyhledávat netopýry, nekamarádit se s Číňany, a i jinak jsme se chovali disciplinovaně, snažíce se sledovat a poslouchat vládní nařízení i přes to, že vláda i zaměstnavatelé neustále měnili pravidla. V byrokratických zmatcích se ztrácel také můj kamarád z gymnázia, člověk, který se sice dokáže plně soustředit na práci IT specialisty, ale vyplňování dotazníků, statistik a různých covid-evidencí absolutně nezvládal, změny si nepamatoval nebo příkazy z roztržitosti popletl, takže se v očích svých zaměstnavatelů stal narušitelem řádného chodu úřadu, ale v očích mladších kolegů byl hrdinou všedního dne a rebelem. Když se spolužák snažil vysvětlit, že nejde o rebelii, ale o počínající stařeckou demenci, poprosil ho jeho mladý kolega ať ho nechá při tom, že je rebel. Prý se mu s ním pak lépe pracuje.

Na rozdíl od kamaráda, já jsem byla tak trochu rebelka už od mládí. Proti všem. Jirásek by ze mě měl radost. Dokonce i teď, když už jsem v té slavné kategorii 60+, tak si ráda a s chutí jako jediná z rodiny zademonstruju. Jenže nám demonstrace v posledním roce dočasně zakázali, tak byl s rebelstvím najednou konec. Úplná pravda to ale není. Přeci jen mi něco zůstalo.

V naší rodině jsem dlouhodobě vedena ještě jako rebel přes vaření. Obvykle vařím, jen když musím. Vaření nesnáším, dělá se mi při něm špatně a od jisté doby zastávám názor, že vařit má ten, kdo má hlad. A navíc od čeho jsou restaurace. Jenže s nástupem pandemie restaurace zavřely. Co budeme dělat? Jak můžeme tu krizi přežít a nezbláznit se z toho? Na toto téma se naštěstí na internetu vyrojila řada doporučení různých expertů. Všichni se shodovali v tom, že si musíme do života zavést nový řád. Ještě že je máme. Člověk by na to sám nepřišel. Takže ráno cvičení, venčení psa a při snídani zprávy v televizi o denním přírůstku nakažených a mrtvých. Z radosti, že já k nim nepatřím, každý den dopoledne některá z těchto činností: vyklízení půdy, sklepa, skříní, malování bytu, stěhování a obměňování nábytku. A je tu poledne. Že bych něco rychlého uvařila? Vždyť vlastně nikam nespěchám, tak to zkusím. Zkouška dopadla kupodivu docela dobře. Manželovi chutnalo. Ještě že jsem se tak dobře předzásobila těstovinama a konzervama.

Po obědě venčení psa, procházka s vozíkem plným nepotřebných věcí do kontejnerů, práce na zahrádce. A je čas na odpolední kafíčko. Ale co k tomu? Tak upeču štrůdl nebo buchtu. Se šlehačkou. Manželovi se dělaly boule za ušima. Po kafíčku procházka po okolí a zjišťování, kde jsou další kontejnery, které jsem ještě nenaplnila, při špatném počasí místo toho četba. Lehká večeře, venčení psa a vypití lahve vína s manželem. Ještě že se v tomto směru dobře předzásobil on. Před spaním krátký spánek u televize a teprve po něm přesun do ložnice a spánek zasloužený. A tak jsem si díky internetu konečně vnesla do svého dříve chaotického, lehce bohémského života řád. A nějak pomalu a plíživě mě přešlo i to kuchyňské rebelství.

Nejhorší bylo, že doma vše prošlo bez povšimnutí, téměř jako samozřejmost. Čekala jsem, že vyvolám vlnu radosti a nadšeného potlesku, při němž se budu pýřit a říkat, že vaření je pro mě hračka. Houby. Nikde žádná odezva. Nakonec jsem se musela pochválit sama. Při obědě, na který jsem pozvala i moje rodiče, jsem skromně špitla, jestli si vůbec někdo všimnul, jaká jsem hospodyňka, když v poslední roce vařím každý den. Na to reagoval můj tatínek slovy: "No já, když nemůžu v noci, spát a vzpomenu si na to, tak se směju tak, že se se mnou třese celá postel!"

Pomalu se vše vrací do starých kolejí. Zdá se, že jsem zachráněna. Restaurace se otevřely. Jen mi začalo chybět to vaření.

Z rebelky hospodyňkou

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více