Výprava ve stylu vrabců z Čech

Na první červnový víkend meteorologové slibovali letní teploty. Strefili se. Za náš dvoučlenný tým manžel rozhodl, že v sobotu v devět odvezeme jízdní kola do míst méně turisty navštěvovaných a zajezdíme si.

Jak pravil, tak se mělo stát. Jelikož jsme oba ranní opeřenci, zorganizovala jsem si povinnosti tak, abych v 9 nebyla peskovaná, že zdržuji. Poznámku, že nejsem to já, kdo z nás dvou se vypravuje jako vrabci z Čech, jsem nevyslovila. Musela bych asi vysvětlit, kde že má tato vzletná a inteligentní myšlenka svoje kořeny. U mé maminky. Možná proto, že vrabci nechtějí naše klimatické podmínky opustit, nebo jsou líní hledat si jiná hnízda.

Čtvrt hodiny před plánovaným odjezdem mi bylo jasné, že ještě stačím vyžehlit, uvařit polévku, vyprat záclony, dočíst si zbývajících deset kapitol rozečtené knihy, vydrhnout vanu a nabarvit si vlasy. Manžel odmítaje moji pomoc se snažil nasadit nosič kol na kouli, čili závěsné zařízení. Jak mu tento zdánlivě jednoduchý úkon na podzim šel doslova od ruky a stačilo mu na to pár vteřin, teď to tam mordoval a nakonec zaměstnal i mě. Po tomto fyzickém vypětí prohlásil, že se musí uklidnit v podobě odpalu golfových míčků do sítě. „To už ale v devět nevyjedeme, je deset“ hlesla jsem. „To tedy ne, tak na nějaké té minutě nezáleží,“ dostalo se mi odpovědi.

Po posledním odpáleném míčku začal manžel chodit z jednoho konce dvorku na druhý a zpět. „Musím to rozchodit, rozhýbat střeva, musím počkat, až to na mě přijde, abych pak někde nemusel běžet do křoví,“ bylo mi vysvětleno další zpoždění. Když byla akce úspěšně završena, konečně jsme se jali nasadit kola na nosič. „Tvoje kolo je řídítkama vlevo,“ mrmlal nahlas manžel. „Není, je to obráceně,“ kontrovala jsem. Odběhla jsem pro mobil, vylovila fotku a dala důkaz o pozicích našich kol. Odměnou mi bylo mručivé hmm.

„Ještě bundičku,“ hrnul se manžel do skříně. „Proboha, vždyť už teď je 25 stupňů! Ale raději si ji vezmi. Co kdyby uhodily mrazy.“

Užuž se zdálo, že vyjedeme, když se manžel přede mnou začal natáčet, abych se podívala, jestli mu vzadu není vidět malý svalový převis. Večer to prý viděl u nějakého šlechtice, tak to chce zkontrolovat. „Neměj obavy, modrá krev v tobě nekoluje,“ odsekla jsem a popohnala ho, abychom už konečně vyjeli, když je po jedenácté hodině!

Jenže. Celý nosič se mi nějak nelíbil. „Nesedí to moc nízko?“ Prý, co se mi zase nezdá, je to jako na podzim. Dobrá, když to říká ten, který je technicky velmi zdatný, tak za trdlo jsem já. Jenže moje slova se potvrdila ve městě při přejezdu zpomalovacího prahu. Asi byl moc vysoký, my jen slyšeli dvě duté rány. Při prohlídce manžel konstatoval, že se díl, kterým se nosič naklápí, zkroutil. Takže se nesklopí a my se nedostaneme do kufru auta. Ještě že jsme cyklistické boty, helmy a další propriety položili na zadní sedačky.

Odjeli jsme na parkoviště Penny marketu a doufali, že si nikdo nevšimne, že jsme nešli nakoupit, ale jen zaparkovat vozidlo. Při odebírání kol mi manžel dal pokyn, abych kolo podržela, že uvolní pásky na zajištění stability. Uchopila jsem řídítka a ejhle, ono to bylo kolo druhé, takže v ní rozsvítí,“ snažila jsem se ho uchlácholit. „Tak promiň, praží na mě slunce, už jsem chtěla mít za sebou dvacet kilometrů, tak jsem nějak nedávala pozor.“ Krev ani boule nikde, moji omluvu vzal.

Vybraná trasa skutečně ten den nezlákala mnoho cyklistů. Vedlejší silnice skýtaly příjemnou jízdu, vychutnávali jsme si pohledy do kraje přes louky až k modrým horám, pro odpočinek jsme si vybírali stinná místa, zastavovali jsme u kdejakého rybníka a nasávali lesní vzduch, ve kterém se tetelila vůně borovic. Poslední zastávku jsme si udělali u malého městského dětského hřiště. Pod košatou lípou jsme se posilnili sušenkami, opřeni o opěradlo celkem pohodlné lavičky jsme pár desítek minut relaxovali a sbírali síly na zbývajících deset kilometrů. Tak přece jenom jsme si zádrhele vybrali dopoledne, blesklo mi hlavou. Z mého omylu mě opět vyvedl manžel. V autě na zpáteční cestě jsem nasála podezřelý zápach. Že by to přece jenom nevydržel a pustil to do kalhot, aniž by mi o tom řekl?! Manžel se culil, až z něj vypadlo, že v trávníku u kola na poslední zastávce asi šlápl do psího hovínka. „Uvidíš, co je to za hnus. Je to jako lepidlo, musím to hned vyčistit.“ Doma vyhrabal starý kartáč, napustil plný kýbl vody a drhnul podrážku cyklistické tretry s mnoha záhyby, až se celá blýskala. „Kdyby se ti o tom hovínku ještě zdálo, tak podle mojí babičky by sis přišel na nějaké velké peníze,“ zkoušela jsem ho potěšit. „No jo, tvoje babička měla na všechno možné nějaké vysvětlení. Jenže to neznala mě. Mně, když se o hovínku bude zdát, tak nejenže se k balíku peněz nedostanu, ale při mé smůle do dalšího šlápnu a abych dílo korunoval, postihne mě řídký případ s častým běháním.“

Za podobné dny strávené s úsměvem nad nedokonalými maličkostmi jsem vděčná. Ty povedené taškařice mě těší, beru je jako důkaz, že jsme s manželem schopni dělat si legraci sami ze sebe. I když se někdy vypravujeme jako chudý král do boje.

Výprava ve stylu vrabců z Čech

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více