Jedno červnové ráno u vody

Ještě tři neděle zbývají a dny se zase začnou zkracovat. Nápadně nenápadně jsem tento fakt hodila do éteru s tím, že bychom měli využít světla v brzkých ranních hodinách. Teploměr ráno sice stále ukazuje 6 stupňů, ale když se člověk na ryby vypraví náležitě oblečen, chlad u vody ho nemůže přepadnout. Můj nápad padl na úrodnou půdu. Jenom jsem nepočítala s tím, že budeme vstávat ve čtyři hodiny, abychom u vody byli co nejdříve. Nu což, spánek doženu večer.

Ryby nechytám, ani nejím. Občas se manželovi vnutím a u řeky nebo na břehu rybníka si libuji. Do procesu rybaření, pro mě složitého, se aktivně nezapojuji. Občas jsem vyzvána, abych podala podběrák na ulovenou rybu, ale to je asi tak všechno. Sedím na své židličce, čtu si, nebo jen sedím, pozoruji hladinu, poslouchám zvuky kolem sebe, někdy se zavřenýma očima.

U jezera jsme nebyli první. Na protějším břehu ze stanu vylézaly postavy, a protože se do nich již opíralo sluníčko, i na tu dálku jsme viděli, jak postupně odhazují vrstvy oblečení, které je chránily před nočním chladem. Tradiční místo mého muže je na břehu, kam se slunce dostane až odpoledne. Zahaleni do zimních bund jsme se zabydleli každý na svém prostoru. Usadili jsme se, manžel se dvěma pruty a pokynem, abych sledovala číhátko. To je takový porychtung, který reaguje na rybu, když ji zláká návnada. Pro rybáře je to signál, že má tak zvaně zaseknout. Věděla jsem, že jeho příkaz je jen na oko, abych se nenudila. Ještě jsme se nestačili dostatečně uvelebit, když manžel zvedl prut, podal mi ho, abych točila kličkou navijáku. Točila jsem, ale z počáteční lehkosti jsem najedou ucítila odpor. Rychle jsem předala manželovi, že nevím, co mám dělat, že ryba na háčku se se mnou asi chce prát. Co dodat. Vytáhl 57 centimetrového kapra, vložil do vezírku, to je síťka, ve které jsou ulovené ryby přechovávané ve vodě, a pokračoval v novém nahození.

Dnes se mi asistovat nechtělo. Znovu jsem se posadila, zavřela oči a lekla se. Zaslechla jsem hlasité a rychlé šplouchání, jako kdyby se na nás řítila nějaká obluda. „Klid, to se v rákosí třou kapři,“ bylo mi vysvětleno. Při bližším pohledu jsem ve víru vody a stříkancích zahlédla hřbety ryb. V tom tichu to byl hluk opravdu impozantní.

Nad hlavou nám letěly kachny, několik se jich nechalo houpat na malých vlnkách. V dálce odlétala a přilétala volavka, zahlédla jsem kosa, drozda a další ptactvo, které jsem neuměla pojmenovat. Počítala jsem kukání kukačky, vnímala pronikavý hlas sojky. S poznámkou, že se půjdu projít, jsem si vzala foťák a vydala se po cestičce podél břehu jezera. Slunce se prodíralo větvemi a listy stromů, komáři začali dávat najevo svoji existenci, mravenci se hemžili ve svém malém mraveništi. Šla jsem pomalu, když se asi dvacet metrů přede mnou postavil zajíc. Poučena, co mám dělat, jsem zastavila a pomalým pohybem jsem zvedla fotoaparát. Zajíc se začal přibližovat a zastavil se dva metry přede mnou. Bylo mi jasné, že cvaknutí spouště mě této zajímavé podívané zbaví. Na vlastní oči jsem viděla, jak to vypadá, když zajíc vezme do zaječích.

Na jednom stromě jsem zaregistrovala pohyb. Černý pták s červenou hlavičkou. Datel. A ejhle, má tam kamaráda. Posouvala jsem nohu po centimetrech, abych se přiblížila. Kluci po kmeni šplhali, a jak byli zabráni do práce, nevšimli si, že je pozoruje větší živočich. Trvalo to jen chvilku, pak jako bleskem přeletěli na jiný strom. Byla jsem překvapena, že neuletěli z mého dosahu. Tak jsem se plížila, obrazně, ne po zemi, pozorovala, vyfotila tu jednoho, tu druhého, oba najednou to nešlo, každý byl na jiné straně kmene a pořád se střídali. Datlové si se mnou hráli na schovávanou. Já se ukrývala za jinými stromy, aby nebylo vidět, že se přibližuji. Když už jsem datly viděla asi pět metrů před sebou, zazvonil mi telefon. Manžel! Típla jsem ho, ale škoda byla napáchána. Datlové uletěli. Ještě chvíli jsem se snažila je dohonit, jenže, chyběla mi křídla. Tak jsem manželovy obavy, kde že jsem tak dlouho, uklidnila a vrátila se k vodě.

Ono takové jedno červnové ráno na břehu jezera s sebou nese mnoho pozitivního. Třeba jen pocit klidu, pohledů na krásnou přírodu a společenství ostatních živých tvorů. I když těm, kteří se nechají zlákat dobrůtkami na háčku, pak jejich život skončí. Ale to je už jiná kapitola života.

Jedno červnové ráno u vody

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více