Mám vzpomínku na svůj první pionýrský tábor. Po absolvování první třídy se rodiče rozhodli mě poslat na pionýrský tábor, někde u Plzně. Už si přesně nepamatuji název, ale to, jak vypadal, nikdy nezapomenu.

Ještě dnes mi běhá mráz po zádech. Byl to asi dříve koncentrační tábor, předělaný na pionýrský. Byly to dlouhé nízké budovy oplocené ostnatými dráty někde uprostřed lesa. Rozdělili nás podle věku na ubikace po 20 dětech. Byla to jedna postel vedle druhé a vyvolávalo to ve mně nějakou divnou nemocnici. Vůbec na nás vedoucí nebyli přátelští, spíše to vypadalo, že jsou tam s námi za trest.

Nikdy jsem nebyla tak nešťastná, jako tam. Každý den nástup u vlajky a pak kbelíky naplnit borůvkami z lesa. To se opakovalo každý den, neboť si každá vedoucí borůvky odvážela domů na zavaření. Když k nám přijeli rodiče na návštěvu, tak jsem je prosila, ať mě vezmou domů. Jenže můj přísný tatínek prohlásil "ať si zvyká, život není procházka růžovým sadem". Maminka, když to viděla, tak mě chtěla vzít domů, ale táta byl neoblomný a tvrdil, že si musím zvykat na životní překážky.

Když odjeli, tak jsem moc plakala, ale vydržela. Ještě musím dodat, že hodně dětí si jiní rodiče při návštěvě toho tábora odvezli domů. Na konci tábora nám dali všem panenky /selky/. Hned po příjezdu domů jsem tu selku dala pryč, neboť mi připomínala ty hrůzy v táboře. Už nikdy jsem nechtěla jet do pionýrského tábora. Maminka mě už nikdy do tábora neposlala, neboť to ve mně zanechalo hrůzné sny. Táta mě také nenutil a uznal, že to tam bylo děsivé.

Po mnoha letech jsem poznala, že jsou určitě už jiné a zábavné pionýrské tábory pro děti, ale ty první zážitky se nějak nedají smazat.