Na Ralsko po dvaceti letech - fotoreportáž z výstupu

Kopec Ralsko se nachází blízko města Mimoň v Libereckém kraji. Čedičový kužel nezaměnitelného tvaru je sopečného původu, vysoký 696 m. n. m. a korunovaný zříceninou hradu. Dominuje okolnímu kraji, který je podle něj nazýván Podralsko. Je to už asi dvacet let, co jsme poprvé s manželem a našimi kamarády vystoupali na jeho vrchol. Z tehdejšího výletu se mi zapsala do paměti strmá stezka, kterou jsme zdolávali ve velkém vedru, nápisy azbukou na tmavém hradním zdivu a velké množství otakárků ovocných, kteří kolem nás na vrcholu poletovali.

Letošní první červencový týden jsme opět do kraje mezi Ještědem a Ralskem zavítali s kamarády na dovolenou. Napadlo nás, že by bylo dobré po letech si výstup na Ralsko zopakovat a pokochat se zdejšími krásnými výhledy, dokud nám to věk a zdravotní stav ještě dovolují.

Zvolili jsme trasu z obce Noviny pod Ralskem, protože se nám zdála nejméně náročná. Auta jsme zaparkovali v obci a po červené značce vyrazili na pochod. Po pohodlné cestě, klikatící se mezi poli a loukami, jsme došli na úpatí kopce.

Tady se cesta ponořila do lesního stínu a začala stoupat. Vedla nás pod korunami rozložitých buků, javorů a jasanů, pod nimiž se střídala bujná vegetace s kamennou sutí.

Vrcholové partie Ralska jsou přírodní rezervací, která chrání suťové porosty se vzácnými druhy rostlin a živočichů. My měli štěstí na zrovna rozkvétající lilie zlatohlavé.

U rozcestníku v sedle jsme se potkali s turisty, kteří putovali z druhé strany od Vranova. Další výstup pokračoval po stále kamenitější, užší a strmější stezce.

Naše tempo už zdaleka nebylo tak velké jako na začátku. Umlkl i hovor a my byli rádi, že ještě nejsme u konce s dechem. K naší smůle se změnilo i počasí. Udělalo se nepříjemné dusno, které spotřebovávalo zbytky našich sil. Jak už to bývá, když už si člověk myslí, že bude za chvíli v cíli, objeví se ještě značný kus stoupání. Tak tomu bylo i tentokrát. Ale přece to nevzdáme, když už jsme tolik vytrpěli. Šineme se dál. Nakonec však s jazyky na vestě a celí propocení procházíme soutěskou vytesanou mezi tmavými skalními bloky a konečně staneme před hradbami a vstupem na bývalé nádvoří.

Neví se, kdy byl zdejší hrad založen, ale jisté je, že kolem roku 1380 přestavěli mocní Vartenberkové zdejší dřevěný hrádek na mohutný hrad kamenný. Jeho historie byla velmi pestrá. Od husitských válek vystřídal mnoho majitelů, byl dobyt vojskem ze Žitavy, na čas se stal útulkem loupežníků, poté i penězokazců. Na začátku 16. století začal pustnout. Od roku 1969 do roku 1990 spadal i s okolím do sovětského vojenského prostoru. Tehdy utrpěl další rány, shořela vyhlídková věž, ve zdivu se objevily nápisy v azbuce.

Zbytky hradeb, obytných věží i dalších budov však dodnes připomínají jeho někdejší slávu a mohutnost. Tmavé čedičové zdivo půvabně doplňují rostliny, které na něm místy vytvářejí jakési přírodní barevné skalky.

Prohlédli jsme si a vyfotili všechna dostupná místa i krásné pohledy do okolního kraje. Viditelnost nebyla nejlepší, ale i tak jsme pozorovali Bezděz i některé vrcholky Lužických hor.

Dopřáli jsme znaveným tělům i chviličku odpočinku, ale pak už nás pohled na chmuřící se oblohu donutil k urychlenému sestupu. I když z kamenitého vrcholku to moc rychle nešlo. Museli jsme být na kluzkých kamenech opravdu opatrní a byli jsme moc rádi, když jsme dorazili k pohodlnějšímu spodnímu úseku cesty. V momentě, kdy jsme vyšli z lesa, nám bylo jasné, že bouřka je na spadnutí.