Kladu si otázku – kdy je věk vlastně výhodou?

„Jak se máš? Vypadáš dobře, jako kdyby se u tebe čas zastavil.“ Ať zvedne ruku ten, kdo tuto větu v různých variantách a v různém věku ještě neslyšel. Lidé se jí častují z různých důvodů: chtějí se druhé osobě zalíbit, škodolibě podotknout, že ten druhý vypadá hrozně, polichotit, dítě obdivovat, vyjádřit soucit nad chátrajícím vzhledem, ale jsou i tací, kteří to myslí upřímně. A k tomu ještě nezávidí. Který věk je v tomto případě výhodou? Dětství, mládí, střední věk nebo doba stařečků?

Asi každý člověk někdy na svém věku vydělá. Tak například při návštěvě pražské zoologické zahrady v Troji. Dospělý jedinec zaplatí 250 korun. Kdybych byla dítě od tří do patnácti let, zaplatím o padesátku méně. Jako klasickou důchodkyni mě to bude stát 150, jako důchodce nad 70 s průkazem ZTP vysolím jednu kačku. A kdybych byla dítě do tří let, půjdu zadarmo. Zato kdybych byla psem, bude mě, či vlastně mého páníčka, stát vstupenka 100 Kč a sleva kvůli věku žádná. Tak si říkám, že finanční výhodu při vstupu do ZOO, hradů, zámků, zahrad, muzeí, výstav, galerií má téměř kdekdo.

Poměřovat výhody věku jen finančními výdaji by bylo hodně krátkozraké. Jen tak letem světem si uvědomuji, že vyšší věk je nevýhodou při shánění zaměstnání. Člověk má chuť, zkušenosti, sílu, čas, jenom ten věk hapruje. Tady mají výhodu mladší věkové kategorie.

Jsem však za pár týdnů sedmdesátnice, a tak vnímám výhody z pohledu tohoto věku při letmých vzpomínkách do minulosti.

Byly mi dva roky. Jako prvorozená jsem si užívala privilegia (ač jsem nevnímala), na prvním místě veškerou pozornost.

Bylo mi deset let. Z domácích prací bylo vyjmuto vytírání chodby.

Bylo mi patnáct let. Konečně jsem si převzala občanský průkaz. Záviděli mladší spolužáci.

Sladkých osmnáct! V hospodě mi nalili pivo!

Dvacet, třicet, čtyřicet – mnoho povinností, i nějaká ta výhoda se našla. Popřemýšlím.

Jakmile zmizelo -cet a nastoupilo –sát, začala jsem vnímat výhody svého věku hlavně v prostředcích hromadné dopravy. Nejdříve ojediněle uvolněné sedadlo. Jak se blížila šedesátka, počet nabídek na sezení stoupal. Dnes si jen výjimečně nesednu. Ještě před dvěma lety jsem kontrolorovi musela ukázat jízdní doklad. Dnes na mě tato osoba pohlédne a přejde k jinému cestujícímu, aniž by se unavovala požadavkem o předložení dokladu, že nejedu na černo. A to mám na obličeji nasazenou roušku a na očích brýle, které jsem koupila za pár kaček (využila jsem slevu na obroučky podle věku, tedy 69%). Tak nevím. Mám to brát jako výhodu věku?

Kladu si otázku: mají dnešní mladí výhodu života v tomto období? Někdy si říkám, že já mám výhodu a jistotu, že se nedožiji toho, co se na Zemi bude odehrávat za dvacet, třicet let. Kdyby ožila myšlenka Bertranda Russella, logika a jednoho z prvních analytických filozofů: „Mládí by bylo mnohem pěknější, kdyby se objevilo v pozdějším věku,“ pak by se mohlo něco změnit. Ačkoliv mnoho věcí na světě je věcí volby, věk zvyšující se od narození jedince je daný. A to bez jakékoliv výhody.

Rukavice hozená v podobě tématu Když je věk výhodou by mohla být hooodně dlouhá. V podobě odborného pojednání, mnoha a mnoha zážitků z různých životních etap, nebo vymyšlené příběhy. Pro sebe, a věřím že i pro další podobného smýšlení, tuto rukavici zvedám a přispívám svojí troškou do mlýna. I když si jsem vědoma, že by si toto téma zasloužilo delší a hlubší zamyšlení. To však ponechám povolanějším.

Kladu si otázku – kdy je věk vlastně výhodou?

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více