Čas uběhl jako voda, a tak jsme si ani nestačili všimnout, že z našeho malého chlapečka vyrostl mladík. A mladíci už zpravidla nechodí spát se slepicemi, občas se někde zdrží a občas se plíží domů až pozdě v noci. Náš starší syn nebyl výjimkou.

V té době se ještě v naší domácnosti vyskytovalo akvárko, jako pozůstatek záliby našich dvou synků. Byl to docela bohulibý koníček, nebýt záchvatů nutné péče o plovoucí tvorečky. Na tu bývalo zpravidla vyhrazeno sobotní dopoledne, kdy se pilně vařilo a plotna byla plná bublajících dobrot. Jenže ryby měly přednost. Do kuchyně vpluli kluci s tím, že jim musí vyvařit písek. Písek v hrnci zaujal na sporáku největší místo a do vůně sobotního oběda se vmísil podivný odér mokrého písku prosycený zbytky řas a bůhví čeho ještě. Kluci míchali písek, já guláš.

Ale ryby se také musely krmit. Suché dafnie se kupovaly, takže byly bez problémů, zato živá strava vyžadovala větší úsilí. Vyzbrojeni síťkami a zavařovačkami s víčkem kluci mířili k nedalekému rybníku. Chytačů nitěnek, jak se živá strava v podobě malých žížalek nazývala, tam bylo tehdy dost, kdežto dnešní sofistikovaný trh už tyto nadšence chytat odnaučil. Nitěnky se doma poté daly do tvořítek na led, zalily vodou a daly zmrznout do mrazáku.

To se právě stalo osudným synovi, který se kradl potmě domů v domnění, že nás nevzbudí. Měl ovšem žízeň, potmě šel k lednici a sklenici s džusem si chtěl vylepšit ještě nějakou tou ledovou kostkou. Nalámal si jich pár do sklenice a vůbec si nevzpomněl, jaké že to kostky jsou. Moc mu to nechutnalo a ráno uviděl na dně sklenice růžové cosi, fuj! To cosi byly zbytky nitěnek. Dodatečně se mu udělalo špatně a mladší brácha si z něj ještě dlouhou dobou utahoval.