Kočičí pohádka

Bylo, nebylo.

Za devaterými horami, za devaterými lesy u úpatí Lužických hor stála perníková chaloupka.

Vlastně, co to povídám, nebyla to opravdová perníková chaloupka, ale starý opuštěný statek. Místo perníku měl střechy pokryté starým šindelem, který časem zarostl chomáči mechu a v podzimím čase i napadaným barevným listím. Takže pohled na takovou střechu byl skoro pohádkový.

Ale on ten statek vůbec nebyl opuštěný, jen majitelé se odstěhovali. O to, aby úplně nezpustl, se postarala jedna stará paní, velká milovnice zvířátek. A tak, hned jen co vykoukly první sluneční paprsky nad střechou, začal se probouzet i život v každém zákoutí. Jako první pozdravil den svým zakokrháním starý kohout, přidalo se i vrkání holubů na střeše a stádo oveček a koza Matylda se dvěma kůzlaty vyběhly na travnatý palouk. Ranní vítání nového dne doprovázelo štěbetání hejna hus s housaty. Celé to zvířecí hemžení každodenně kontroloval malý zrzavý pejsek Bertík.

Vždycky, když se svojí bábinkou do statku přišel, oběhl každý koutek, přivítal se se zvířátky a pak jen přihlížel, co se děje. Jednou, hned takhle po ránu, se ale při svém šmejdění zasekl pod vikýřem na střeše a ne a ne pokračovat. Když nepřiběhl ani na zavolání, bylo to už divné. "Co to tam Bertíku máš?" podivovala se bábinka. Během chvilky jí to bylo jasné, ve vikýři sedělo malé strakaté klubíčko a naříkalo na celé kolo. Koťátko, mrňousek tak akorát do ruky. Proboha, kde jsi se tam vzal, drobečku, kde máš mámu? honily se jí myšlenky hlavou. Bertík poskakoval, štěkal a dral se na přistavený žebřík, jako by bábinku pobízel, aby něco udělala.

A bylo rázem ozhodnuto. S Bertíkem v podpaží vystoupala na půdu plnou balíků slámy, kam mezitím mrňousek zmizel. Ale to nebyl problém pro Bertíkův čumák, během chvilky prskající a naježenou kuličku objevil. Bábinka to vyplašené hubené koťátko opatrně chytla za kožíšek, snesla ho dolů, odnesla do králíkárny, aby nemohl nikam utéct. Pak se honem vrátila pro spokojeného zachránce. Trvalo to hodně dlouho, než se z kocourka, který dostal jméno Buráček, stal díky vzorné péči bábinky zakulacený tvoreček.

Po čase k němu přibyl podobný kocourek Macíček, a tak si společně s ostatními zvířátky užívali dlouhého spokojeného života.

Zazvonil zvonec a s kočičí pohádkou s dobrým koncem, jak už to v pohádkách bývá, je konec.

Doslov: Sousedova kočka porodila na půdě statku několik koťat, on ji odtamtud i s koťaty odvezl neznámo kam, ale jedno tam nechal, protože nu zalezlo pod balíky slámy. Nehledal ho! Tak tam ten mrňousek bojoval o život bez mámy o hladu dlouhé dny, než ho objevil šikulka Bertík.

Nedělní chvilka poezie:

Seděl rozcuchaný vrabec za komínem na střeše,
volá na něj kocour Burák, že mu peří učeše.
Vrabče, vrabče, nebuď hloupý, kocourům se nevěří,
Burák není žádny holič, sežral by tě k večeři...

Zdraví vás velice, malířka a poetka Bertice.

Kočičí pohádka

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více