Když jsme přijeli v sobotu na stavbu, tak jsem manželce přiznal, že už máme zase kočku i když jsme zase žádnou nechtěli. Ta o tom nechtěla ani slyšet. My už totiž jednu měli a jak to dopadlo, to si poslechněte.

Moje manželka pracovala na začátku našeho manželství v Kotvě a já tehdy v pojišťovně a každý den jsme dojížděli spolu ze Štětí do Prahy. Během krátké doby před manželstvím jsme si už vyřešili spoustu věcí, abychom předešli pozdějším nedorozuměním. Do toho spadaly i takové drobné věci, že oba nemáme rádi zimu a sníh, že oba nelyžujeme, že to neumíme, ale že chceme, aby naše děti uměly všechny možné sporty, tedy i ty zimní a že oba máme rádi zrající sýry, že tedy nebudou nikomu smrdět . . . . . .až po to, že nechceme mít nikdy žádné domácí miláčky, maximálně rybičky, ale ne kočky a psy – ty nám oběma smrděli a to dost a nedovedli jsme si představit mít byt plný chlupů a se psem lítat po venku několikrát za den a někdy prý i v noci a po doktorech. A to i proto, že máme rádi zvířata a že víme, že nejsme ti praví, kteří by se jim chtěli věnovat, že naše životy jsou velice aktivní, kde by nám dělalo problém je všude s sebou tahat a že je nám líto těch psů, kteří doma vyjí smutkem, ale že se o to více budeme věnovat dětem.

Ale jednou se stalo, že jsem v dobré náladě, ale v dešti slyšel z výkopu pro plynové vedení mňoukat kočku a bylo mi jí líto a já navíc ten den jsem neměl za sebou ještě ani jeden dobrý skutek a tak jsem pro ni vlezl, dolů to šlo celkem dobře, ale zpátky už tak ne – vylezl jsem tak po velké námaze celý od bláta a v nadávkách na svou blbost. Pak jsem měl strach, že to kotě něco přejede, bylo to na rušné ulici před letenským tunelem a tak jsem si ho dal na příruční kufřík a očekával, že jak s ním půjdu, že si někde cestou to kotě seskočí - spadne a naše cesty se rozdělí a že si za svůj osud ponese alespoň kousek spoluúčasti i samo.

To byl první omyl, to úplně bílé malé blbé kotě se na tom tenoučkém kufru drželo a já s ním vzbuzoval jen pozornost lidí. Říkal jsem si, i to je dobře, určitě se se mnou dá někdo do řeči a já ho někomu udám, kdo se o něj bude s láskou starat, to byl další omyl. Všichni si ho jen chtěli pohladit, ale domů ho nikdo nechtěl. Co čekat od Pražáků – ani jsem se jim nedivil a tak jsem s kotětem na kufru došel až k manželce do zaměstnání. Ředitelství Kotvy bylo tehdy v takovém Tesko baráku za Kotvou. Tam se to zase opakovalo, to malinké koťátko si chtěl každý pochovat a pohladit, ale domů ho nikdo nechtěl.

My s manželkou ale také ne a tak jsme se dohodli, že to kotě posadíme na trávník před to ředitelství a půjdeme rychle na autobus – už jsme museli pospíchat. Pak jsme poznali další omyl, že kočky za páníčky prý nechodí, že to dělají jen pejskové. Tohle kotě to asi ještě nevědělo, že to kočky nemají dělat a tak za námi cupitalo. Kdo zná Prahu, tak ví, jak je to daleko z Kotvy na Florenc a teprve u Bílé labutě jsem se nad ním už smiloval a vzal ho do náruče.

A tak jsme přivezli kotě domů, že tam v menším městě, kde je i více rodinných domků, že ho tam někomu udáme nebo ho jenom tam vyložíme a dáme si pa - pa. Ale nejdříve k nám přišla kamarádka a s manželkou z něj vybraly spousty klíšťat a vykoupaly ho, že ho to určitě moc bolí a že je to jejich povinnost – mu pomoci. Když kocourka vykoupaly, tak byl ještě menší a začal se i mě docela líbit, když měl zplihlé chlupy – a byl vystrašený z té dokonalé koupele, tak opravdu byl moc roztomilý a začal jsem se bát, abych k němu moc nepřilnul – jak bych se s ním pak loučil?

A tak jsem ale souhlasil, že si ho necháme u sebe jen na chlivku a pak ho odvezeme k babičce do rodinného domku. I když jsme kocourka nechtěli, tak jsme za něj cítili už nějakou zodpovědnost, ale ani jméno jsme mu raději nedali. Kocourek u nás byl asi půl roku, naučil se chodit na takovou železnou nádobu s pilinami, ale on tam byl celý den sám až do večera a mňoukal tam tak hlasitě, že si sousedi stěžovali a protože mu bylo smutno i v noci v předsíni samotnému, tak za čtrnáct dní už spal s námi v kuchyni na tom standardním gauči s kovovou konstrukcí, já nahoře a on s manželkou dole v tom šuplíku na peřiny.

Náš nábytek jsme měli objednaný až na příští čtvrtletí, byli jsme třináctí v pořadí na tehdy oblíbenou stěnu a rozkládací gauč Kleopatra ve frontě. Stáli jsme před obchodním domem Družba na Václavském náměstí na to celou noc. To bylo jen pro zasmání a připomenutí té doby – ale zase jsme si všeho mnohem vice vážili. Horší bylo, že já jsem z těch jeho chlupů dostal nějaký zánět do očí. Tak šel kocourek k babičce a znovu jsme se utvrdili v tom, že žádné zvíře pro nás není vhodné.

Ale léta běžela, my dostali krásný velký panelákový byt v Praze a přežili i nátlak mladšího syna, který chtěl koupit do paneláku ve čtyřech letech nejdříve koně a pak slevil v deseti na dva černé velké psy – dobrmany. Několik let po revoluci jsme si stavěli vlastní dům, tak by mohla venku ale nějaká kočka pobíhat a odhánět myši, myslel jsem si, a tak jsem se tam s tou kočkou spřátelil, ale myslel si, že ona někomu patří a tak jsem jí žádné jídlo nedával – tedy jen něco ze svačiny, kterou jsem měl pro sebe.

Když jsme dům dostavěli, tak jsem přemýšlel, jak bych ten vztah zlegalizoval i před manželkou, aby ta kočka mohla být u nás i na stravu. Začal jsem manželku přesvědčovat s humrem a tím, že máme velký dům a že například i jeden hudební skladatel, kousek od nás bydlící, si také tak podobně žije se svou manželkou a navíc i s mladou zpěvačkou – s kočkou v jednom domě a že je to dnes docela běžné. Manželka s tím ale vůbec nesouhlasila, tak jsem šel s požadavky níže, že ta kočka je opravdu kočka čtyřnohá a že se spolu stýkáme už od položení základního kamene našeho domu a že by byla slušnost jí přijmout do rodiny – tedy na granulovanou stravu.

Nakonec se manželka nechala přemluvit a skamarádily se a dokonce ji vzala na vstupní prohlídku. Chytit ji a nacpat do přepravky, to byl ale horor, u doktora jsme se dozvěděli, že to není kočka, ale už vykastrovaný asi tříletý kocour, kterého jsme ale nedokázali za žádnou cenu dostat do bytu i v největších mrazech. Což chtěla manželka, já jsem byl rád, protože opravdu smrděl. Jakmile jsme ho domů přenesli, tak se celou dobu koukal na dveře a ani žádné dobré jídlo ho tam neudrželo a málem by snad skoky na okno ho i rozbil. Ale jinak se držel od baráku tak maximálně do okruhu 300 metrů a domů na zahradu utíkal jen před psy a na jídlo.

Do té doby jsem si myslel, že kočky jen mňoukají a že to připomíná dětský pláč – další omyl. Kocouři, nebo jen ten náš? „Kočičkaři“ poučte mne - měl snad nějaké zvláštní hudební vzdělání u bývalých majitelů? On ze sebe vydával takový hrdelní chraplavý baryton, který měl ještě vyšperkovaný výskoky na kliku, když měl hlad a o jídlo se hlásil už v šest ráno. Jen neuznával zimní a letní čas. Určitě byl u někoho tak vycvičený, snad tam plnil i funkci kočičího buditele, tak jsme měli tedy tak zvaného venkovního kocoura. Ten náš kocour, ač vykastrovaný, se zdál být atraktivní i pro kočky, že si je na zahradu vodil a pořádali tady noční koncerty.

Myslel jsem si, že kočky nejsou jako psi, o kterých jsem slyšel vyprávět, že jsou žárliví – další omyl. Jakmile se manželka dala do řeči s nějakým „pejskařem“ a běda, když pohladila jeho pejska, tak se ten „náš“ kocour naježil a začal vydávat ty chraplavé zvuky, jako když se hlásil o jídlo a na menší rasy i útočil. Pak se sem začaly stahovat cizí kočky z okolí i během dne, protože my jedni z mála neměli i psa a tak se stala naše zahrada jejich místem konferencí a nočních koncertů.

Jednoho dne k nám přišla loudavou chůzí i hrozně vyhublá kočka a tak jsem i jí dal samostatnou misku s jídlem. Ale ten náš kocour v čele s kolegyněmi ji opakovaně od té misky vždy zahnali až do blízkého lesíka. Ta se snažila najíst zase znovu a znovu. To jsem nemohl vydržet a tak, když se ukázala zase přilepená až k zemi a vystrašená, aby nebyla vidět za drátěným plotem a dělala na mne smutné oči, tak jsem jí chtěl prostrčit tím plotem sousto na lžíci a protože jí to nešlo z té lžíce odebrat, tak jsem jí to chtěl ukazovákem přistrčit až do tlamičky a ona mne kousla dost ošklivě do prstu, protože já jsem sebou v tom momentě leknutím trhl a tím ta rána byla delší. Tak jsem si to omyl a vydezinfikoval a zavázal.

Pak jsem ale dostal strach, protože se tady nesla fáma, že se u nás snad objevila po dlouhé době zase vzteklina, tak jsem zavolal do místní nemocnice a tamní doktorka na příjmu mi řekla, že se mám pokusit tu kočku chytit, ale pak to během hovoru změnila, někdo z jejího okolí jí do toho napovídal, že v rámci prevence by bylo nejlepší, protože podle toho, že ji nemají rády ty ostatní kočky a že je tak divná a pomalá, že je opravdu nemocná, a že ji mám raději zastřelit, nešahat na ni. tedy kdyby to šlo. Byl jsem tak vyplašený a doktor je pro mne autorita, že jsem si šel pro malorážku a vystřelil na ni. Ta však utekla, asi jsem se netrefil  a tak jsem zavolal znovu – to už své dlouholeté lékařce v Praze. Ta mne hned vyhnala do nemocnice až do Prahy na Bulovku – tam je prý specializované pracoviště pro vzteklinu a předem mne varovala, že ta léčba je nutná, že je vzteklina skoro na 100% smrtelná, abych to tedy nezanedbal. Viz více zde: https://www.wikiskripta.eu/w/Vzteklina

A dodala, že je škoda, že jsem tu kočku netrefil, že jsem se mohl té léčbě vyhnout, kdyby se prokázalo, že vzteklinu nemá. Tak jsem zavolal manželce do práce, co se mi stalo a sousedovi jsem řekl, že jedu do nemocnice a že jsem tu kočku měl zastřelit na přání doktorů, že mne kousla a že by měl schovat svou kočku, aby se nenakazila. A jel jsem do Prahy, auto jsem nechal u konečné metra a celý roztřesený jsem dorazil MHD na Bulovku už rovnou s vybavením pro pobyt v nemocnici.

Tam jsem se zapojil do hovoru s několika „ pyžamáři“, abych zapadl do kolektivu a čekal na lékařku. Tím jsem však pronikl nevědomky až do oddělení „žloutenkářů“, což nenechalo v klidu hlavní sestru a řvala na celé kolo, kdo nechal otevřené dveře, že tam nemám co dělat, že mohu i z toho krátkého pobytu dostat tu žloutenku. To mi na klidu tedy vůbec nepřidalo. Ale jinak jsem byl záhy uklidněn, že v té době se na celém území vzteklina už nevyskytuje, že pomohla vakcinace lišek, ale pro jistotu mne přeočkovali proti tetanu a poslali domů s tím, že se mám ale pozorovat, kdyby jen přeci nastaly nějaké abnormality, že tam mám naklusat – a já čekal v napětí, zda nežloutnu nebo nemám tu „čest“, být zase výjimkou a vyfasovat vzteklinu nebo dokonce obojí.

Tehdy jsem přinesl písemnou zprávu své svědomité doktorce, že jsem byl ošetřen a přeočkován proti tetanu po pokousání neznámou kočkou na prstu levé ruky – další omyl – byla to pravá ruka. Později jsem se dozvěděl, že po mém odjezdu z místa bydliště k nám prý přijela nějaká rychlá odchytová služba, ale žádnou kočku v okolí nenašla. Znáte kočky, mají své informace všude a tak se někam ukryly.

A nyní otázky pro pokračování:

A: Tu kočku, na kterou jsem vystřelil, jsem zasáhl?

B: Tu kočku, na kterou jsem vystřelil, jsem nezasáhl?

C: Chcete, aby se na scéně s novým domem objevila po mnoha letech zase ta dívka z příběhu „Políbení z druhé strany od usměvavého anděla“? https://www.i60.cz/clanek/detail/28030/polibeni-z-druhe-strany-od-usmevaveho-andela

(Poznámka pro grafika: Kdysi dávno jsem dosal od kamarádů při odchodu do důchodu velký barevný akt a na něm byla nahá mladá "kočka", která měla na klíně černou kočku. To jsem však při stěhování někam založil, to by se k tomu článku nádherně hodilo a tak to nechávám jen na vaší kreativitě a možnostech a přeji vám i všem v redakci hezkého Silvestra.)