Čím být v dnešní náročné době - optimistou, pesimistou, skeptikem či realistou?

V poslední době je velmi moderní, když o sobě skoro každý prohlašuje, že je optimista. Valí se to na nás ze všech stran - ptají se na to v dotazníku, zdůrazňuje se to v různých článcích a člověk, který si není tak svým neustálým bezbřehým optimismem zcela jist, se začíná pozorovat a přemýšlet, zda je vlastně „normální“ a zapadá do současného trendu.

Pochopitelně nelze všechno vidět černě – v dálce musí být „nějaké světlo na konci tunelu“, abyste mohli fungovat a když ráno vstáváte, tak si říkat – nic není tak horké, bude líp ! Lidská mysl totiž dokáže zázraky, už se to nesčíslněkrát potvrdilo.

Optimista je člověk, který má sklon vidět a posuzovat věci z té lepší stránky. Tato vlastnost se označuje jako optimismus. Podle Eysenckovy teorie jsou optimističtí především lidé, které označil jako sangviniky.

Zaměření člověka totiž ovlivňuje vnímání i vyvozování závěrů z toho, co během života zažil, tudíž jeho zpracování informací.

Moc se mi ale líbí vyjádření, které jsem kdesi četla jako názor, že „Optimismus je v podstatě nedostatek informací“.

Naproti tomu stojí

Pesimista - nehezky česky řečeno škarohlíd. Nebo když se to vezme vtipně: je to optimista s životní praxí. Kdo by chtěl být pesimistou se vším všudy? Je to člověk, který vidí všechno černě a nic pozitivně. Nevidí žádné perspektivy, nevěří v dobrou budoucnost, a na všem vidí to horší, všechno si představuje a domýšlí v té horší možné variantě. Tvrdí se, že jsou těmito lidmi nejčastěji melancholici, kteří mají sklony k depresím.

Opravdu vyhraněných pesimistů nebo optimistů je však prý málo. Můžete být optimista v jedné věci a zároveň pesimista ve věci jiné. Záleží na úhlu pohledu a vašich životních zkušenostech – to mi připadá jako naprosto přijatelné a pravdivé.

Dalším „druhem“ je

Realista - člověk, který vidí svět takový, jaký je. Věci kolem sebe nevidí ani růžově, tedy lepší, než ve skutečnosti jsou, ale ani černě. To znamená ani horší, než by mohly být.

Zaměření člověka totiž ovlivňuje vnímání i vyvozování závěrů z toho, co během života zažil, tudíž jeho vlastní zpracování informací.

A aby to nebylo tak jednoduché, máme tu ještě skeptika, který má k realistovi asi velmi blízko.

Skeptik není pesimista. Skepticismus je vlastnost, která chrání psychiku člověka před velkými zklamáními. Není to tedy člověk přehnaně nedůvěřivý, jeho vírou je víra v selský rozum. Skeptik se snaží všechno pochopit a prozkoumat.

A pokud se určitá situace vyvine dobrým směrem, než skeptik předpokládal, je příjemně překvapen a spokojen, protože v hororových situacích si tedy rozhodně nelibuje.

Dědíme tyto vlastnosti nebo se je během života učíme?

Třeba ten ošklivý pesimismus. Odpověď není prý jednoznačná. Dědičné jsou „temperamentové osobnostní rysy“ a působí rovněž i učení. Začíná to už v raném věku. „Nejvíce dítě vychováváme, když ho zrovna nevychováváme,“ pravil významný český psycholog a můj velký oblíbenec Zdeněk Matějček.

A tak se nenechte převálcovat, že musíte být za každou cenu a ve všech případech optimista. Podle mne je spíše za každou cenu nutné používat hlavně logiku a zdravý rozum a čerpat z letitých zkušeností a eventuálně znalostí. Tak nebudete zaskočeni v případě nepříznivých událostí či skutečností a budete se moci na ně jakžtakž (samozřejmě dle situace a možností) připravit.

Čili řídit se asi podle známého přísloví In medio stat virtus – Ve středu je cnost, nebo-li česky: Zlatá střední cesta. Nebýt přehnaným optimistou za každou cenu, ale ani pesimistou – spíš si vzít od každého kousek (podle toho, jak vám velí váš rozum a schopnosti vyhodnotit určitou situaci).

A nakonec ještě jeden citát potvrzující výše uvedené:

„Pesimista si stěžuje na nepříznivý vítr; optimista čeká, až se změní na příznivý; realista přizpůsobí plachty.“
Charles Farrar Browne