Cestování nás zbavuje předsudků. Pochopili jsme, že dobří lidé jsou všude, říká Helena Přibilová, která navštívila 144 států

Zažila na cestách s manželem zemětřesení na Vanuatu, setkání s medvědem v Kanadě, loupežné přepadení v Ekvádoru. Ani tyto zážitky ji neodradily poznávat nová místa a národy. Vždy se ale ráda vrací do rodného Česka, které miluje.

Kde se vzala ta vaše vášeň pro cestování?
Do sametové revoluce jsem byla v zahraničí jedinkrát, ještě jako dítě v Polsku. K cestování jsem se dostala vlastně náhodou, a to díky manželovi, který naopak už od dětství toužil poznávat svět. Nakonec i já jsem cestování doslova propadla.

Cestování je váš koníček, nebo souvisí i s vaším zaměstnáním?
Jsem absolventkou střední průmyslové školy oděvní. Pracovala jsem několik let ve svém oboru, naposledy ve funkci samostatné referentky na úseku kvality výrobního závodu ve Vracově na Hodonínsku. Po seznámení s manželem jsem jej následovala do Prahy a od té doby pracujeme společně jako OSVČ v oblasti tlumočení, překladů a jiných služeb souvisejících s cizími jazyky. Já jsem měla se svou japonskou přítelkyní v Kyoto výstavu ručně pletené dámské módy, takže v podstatě to naše cestování jde ruku v ruce i s naší prací.

Kolika jazyky hovoříte?
Ve škole jsem se učila francouzštinu a ruštinu a tyto jazyky jsem na našich cestách využila. Pro komunikaci s našimi japonskými přáteli jsem se společně s manželem začala učit japonsky, takže umím základy tohoto jazyka, dvě slabikové abecedy a některé znaky kanji. Rovněž mluvím velmi dobře slovensky. Svoje znalosti japonštiny a slovenštiny využívám při naší práci. Manžel mluví plynně osmi jazyky, včetně japonštiny, polštiny, italštiny a portugalštiny. Nejlépe umí španělsky, francouzsky, rusky a anglicky. V současné době se učí bulharsky, německy a indonésky – i těmito jazyky se již domluví. Má rovněž základy arabštiny a srbštiny.

Tak to klobouk dolů! Cestujete jen s manželem, nebo vás bývá více?
Všechny cesty jsem absolvovala s manželem. Po odchodu jeho bratra jsme hodně cestovali s neteří Eliškou a synovcem Martinem. Navštívili s námi přes třicet zemí na všech pěti kontinentech.

Jak vlastně jednotlivé cesty plánujete? Kdo je vybírá a zařizujete si ubytování a letenky sami nebo využíváte služeb cestovních kanceláří?
S cestovkami nejezdíme, protože jejich pevně stanovený program neumožňuje pružně měnit plány. S cestovkou bychom se do Mediny v Saúdské Arábii určitě nedostali. Rovněž chceme být vždy v kontaktu s místními lidmi bez zprostředkování přes česky nebo anglicky mluvícího průvodce. Letenky nám zařizuje specializovaná firma a ubytování hledáme na internetu, stejně tak i veškeré informace o místech, která chceme navštívit. O konkrétním programu se v dané zemi rozhodujeme často až ráno v příslušný den, a to podle počasí, případných zdravotních potíží a pracovních povinností, protože manžel pracuje i na cestách. Destinace vybíráme společně, máme vždy v zásobě nesplněné sny. Důležité je vybrat cestu ve správnou roční dobu v závislosti na počasí a pokud možno mimo turistickou sezónu.

Jak se na cestách stravujete? Máte nějakou oblíbenou kuchyni a ochutnáváte i nějaká exotická jídla?
Stravujeme se v závislosti na cenové hladině restaurací. Jsou-li ceny příliš vysoké, jíme v obchodních centrech, pokud v dané zemi existují. Další možností je nákup v supermarketech v kombinaci s vydatnou snídaní v hotelech, kde je k dispozici bohatý bufet. V levných zemích chodíme do restaurací. Oběma nám chutná v jihovýchodní Asii, především v severním Vietnamu, Kambodži a Laosu. Manžel má rád ostrá jídla, takže na rozdíl ode mně mu velmi chutná v Indii. Další vynikající kulinární zážitky máme z Libanonu a zemí francouzského vlivu, jako je Burkina Faso, Mali, Togo a Benin v západní Africe nebo ostrovy Guadeloupe a Martinik v Karibiku. V Evropě jsme si nejvíce pochutnali ve Francii a některých regionech Itálie - Kampánie a Sicílie. Rovněž máme velmi rádi ruskou a polskou kuchyni. Do přílišné exotiky v jídle se nepouštíme, ale v Namibii jsme si dali v restauraci německých usedlíků guláš z antilopy a v Kanadě nás místní indiánský řezbář totemů pozval na tulení steak. Náš synovec Martin vyzkoušel tučného červa a krokodýlí nožičku ve Vietnamu a pražené cvrčky v Indonésii.

Která z vašich cest byla nejvzdálenější?
Jižní ostrov Nového Zélandu.

Navštívili jste již 144 zemí po celém světě. Předpokládám, že jste museli zažít i nějaké napínavé chvíle, bylo někde hodně nebezpečno?
Samozřejmě, nějaké větší či menší potíže se vyskytnou téměř vždy, například často to jsou zrušené lety z nejrůznějších důvodů. Asi největší nebezpečí jsme pociťovali ve velkých městech Latinské Ameriky. V ekvádorském městě Cuenca jsme se málem stali obětí loupežného přepadení, když byl zločinec ozbrojený nožem v poslední chvíli obrácen na útěk náhodně se vyskytujícím policistou. V Amsterodamu nás o všechny peníze připravil narkoman, kterého jsme ve tři hodiny ráno naivně vzali do auta, aby nám pomohl najít hotel. Napínavé bylo i zemětřesení na Vanuatu, nelegální přechod z Paraguaye do Brazílie, protože jsme neměli vízum a blízké vodopády byly příliš velkým lákadlem, a pak taky setkání v Kanadě s medvědem.

Prosím, s medvědem? No, asi to dopadlo dobře, když spolu děláme rozhovor…
Bylo to na ostrově Vancouver Island, kde jsme cestou z divoké pláže šli přes les na parkoviště. Najednou jsme spatřili velkého medvěda, který se postavil na zadní nohy. Manžel si ho chtěl vyfotit a popošel k němu. Strach jsme dostali až poté, co jsme viděli, jak rychle umí utíkat. Naštěstí běžel směrem od nás.

A co to zemětřesení?
Bylo docela silné, určitě přes 5 stupňů Richterovy stupnice. Najednou se začala chvět země v našem bungalovu, trvalo to několik vteřin. Hned přiběhla hostitelka s baterkou a vysvětlila nám, co stalo a že je to na Vanuatu běžné. Přesto jsme moc nespali, protože bungalov se nacházel na břehu moře a báli jsme se tsunami.

Vás by asi od cestování neodradilo nic. Co vás na něm vlastně nejvíce baví, co vám cestování dává?
Poznávání cizích kultur a získávání bezprostředních zkušeností, které nelze získat z médií. Já se i nadále zajímám o textilní tvorbu. Pokud je to možné, ráda navštěvuji místní dílny, kde se vyrábějí textilní výrobky, například batik v Indonésii, Malajsii a na Srí Lance, krajka ñanduti v Paraguayi, tradiční oděvy v Japonsku a Guatemale… Pro manžela je důležité setkávání s lidmi a komunikace s nimi v mnoha jazycích. Cestování nás rovněž zbavuje předsudků o některých zemích. Díky našim cestám jsme pochopili, že dobří lidé jsou všude. Posílilo to naše přesvědčení o nesmyslnosti obviňování různých národů ze všech možných problémů. Domnívám se, že je stejně děsivý antisemitismus jako hanění islámu, podněcování antiamerických postojů nebo nenávist vůči Rusům. Pokud člověk hovoří bez zaujatosti s příslušníky všech těchto národů, bez ohledu na jejich zvyky a názory, pochopí, že jsou to lidé jako my.

Která země či národ vám nejvíce přirostla k srdci a proč?
Určitě Japonsko díky jeho jedinečné kultuře a pocitu naprostého bezpečí. Byli jsme tam již čtyřikrát, máme tam i přátele. Líbí se nám jedinečná kombinace tradiční kultury a moderních technologií. Převzali jsme některé zvyky Japonců, týkající se přírodních jevů, například obdivování rozkvetlých sakur na jaře a javorů s rudě zabarvenými listy na podzim. Byli jsme dvakrát ve Vietnamu a v Indonésii a určitě bychom se do těchto zemí ještě rádi vrátili.

Jaký další národ vás ještě okouzlil, ve které zemi se vám zdají lidé nejsrdečnější?
Japonci jsou nejzdvořilejší, ale nejsrdečnější jsou národy jihovýchodní Asie - Vietnam, Myanmar, Indonésie, Laos, Kambodža, které si nás získaly svým věčným úsměvem a svojí pracovitostí. Rovněž jsme se tam cítili zcela v bezpečí a žádné naše přání nikdy nezůstalo nevyslyšeno. Mezi další země se srdečnými lidmi patří Írán, kde nás překvapila jejich kultivovanost a empatie. V Evropě na základě našich osobních zkušeností považujeme za nejsrdečnější národ Albánce a na americkém kontinentě Kanaďany. S velmi milými lidmi jsme se rovněž setkali v Izraeli i v sousední Palestině.

A kde se podle vás nejlépe žije?
Jako Čechům se nám nejlépe žije v naší zemi. Jinak asi na severním ostrově Nového Zélandu vzhledem ke klimatu a zachovalé přírodě. A seniorům v jižní Francii, kde mají kromě štědrého sociálního systému zajištěno celoroční příjemné podnebí a kvalitní středomořskou stravu.

Celý svět teď trápí koronavirová pandemie, ale jsou tu i další problémy jako je například migrace, nejrůznější lokální vojenské či národnostní konflikty, diktatury, hladomor, globální oteplování a v jeho důsledku extrémní výkyvy počasí… Jaké jsou podle vás pro svět nejvážnější problémy, které by se měly řešit?
Domnívám se, že nejzávažnějším problémem je v současnosti rostoucí netolerance vůči odlišným skupinám populace a hledání viníka za neduhy trápící jednotlivé země. Měli bychom si uvědomit, že jsme všichni obyvateli této planety, a hledat společná řešení bez ohledu na různé ekonomické, politické a jiné zájmy. Může tomu napomoci i cestování formou umožňující přímý kontakt s lidmi různých názorů, které je třeba respektovat, aniž bychom se vzdali svých vlastních pohledů na svět.

Cestování je jistě náročné finančně. Můžete prozradit, kolik ročně za cestování utratíte?
V devadesátých letech jsme pracovali několikrát ve Francii, manžel tam měl zakázku na projektech lokalizace softwaru pro dnes již neexistující americkou společnost, která měla sídlo na francouzské Riviéře. To nám umožnilo vyřešit základní potřeby, především vlastní bydlení. Od té doby většinu vydělaných peněz věnujeme na cesty, a nikoliv na hromadění materiálních statků.

Kam se vůbec chystáte letos?
Na Velikonoce do iráckého Kurdistánu.

Je nějaká destinace, která vás láká či která je vaším dosud neuskutečněným snem?
Na prvním místě Grónsko. Dále Pákistán, Surinam, Madagaskar a Mongolsko.

A na závěr se zeptám, které místo máte nejraději v Česku?
Moji rodnou jižní Moravu, konkrétně Lednici, kde jsem strávila dětství, a kraj pod Pálavou. Jinak je nesnadné určit jedno místo v tak krásné zemi, jako je naše, takže uvedu pouze několik z nich: Kosí potok na Tachovsku, „Čertova hrbatina“ na Jistebnicku nebo rozkvetlý třešňový sad v Žerotíně u Panenského Týnce. Jsou to naše kultovní místa, kam se rádi vracíme a která máme téměř sami pro sebe.

Cestování nás zbavuje předsudků. Pochopili jsme, že dobří lidé jsou všude, říká Helena Přibilová, která navštívila 144 států

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více