Dát vnoučeti dárek je hodně těžké. Děti totiž mají skoro všechno

Lidé vyššího věku často vzpomínají, jakou radost jim dělaly drobnosti. Pastelky, bloky, panenky. Kolo nebo brusle, to už byl velký cenný dárek. Jejich vnoučata však dostávají drahé věci zcela běžně a jsou jimi přímo zavaleny. Co jim dát, aby měly radost? To je otázka, kterou si klade spousta prarodičů.

Kult dítěte, který v posledních letech ovládl společnost, se projevuje mimo jiné tak, že děti neustále dostávají nové věci: plyšáky, stavebnice, tablety, hry, mobily, počítače, sportovní vybavení, oblečení. „Neváží si toho, mají všeho moc,“ říkají často senioři.

„Dnes je vše dostupné a kdyby děti nic neměly, cítily by se méněcenné. Ostatní děti by se jim smály, mohlo by to končit šikanou. Dnes se prostě žije jinak. Nepřeháníme to, jen jim chceme udělat radost, pěkné dětství,“ oponují rodiče dětí.

Přestože však mnozí z nich chtějí dětem dopřát to nejlepší, čím dál častěji mají pocit, že si děti hmotných věcí přestávají vážit. Protože jich zkrátka mají moc.

Univerzita v Michiganu před časem dělala na toto téma rozsáhlý průzkum mezi rodiči a vyšly z něj zajímavé závěry. Čtyři z pěti rodičů uvedli, že vědí, že si jejich děti neváží toho, co od nich dostávají. Více než polovina přiznala, že své děti zřejmě rozmazlují více než by pro ně bylo prospěšné. A mnoho dotázaných se podepsalo pod tvrzení „jsem v rozpacích z toho, jak sobecky mé dítě jedná.“

Podobná situace se odehrává napříč všemi vyspělými zeměmi, Česko není výjimkou. Když přijde řeč na toto téma, je čím dál častěji slyšet věty typu:

„Dělám pro ni první poslední a ona si toho neváží.“

„Nevím, jestli má vůbec z těch dárků radost.“

„Pokaždé si říkám, že už žádného plyšáka nekoupím, ale pak vidím ty jeho oči, jak po něm touží a neodolám, takže jsme plyšáky doslova zavaleni.“

„Mnozí rodiče přemýšlejí nad tím, zda dětem nedávají příliš materiálních věcí. Srovnávají to se svým dětstvím. Prarodiče vnímají ty rozdíly ještě výrazněji, ti jsou mnohdy více kritičtí, přestože vnuky milují a dali by jim cokoli, cítí, že to, co se děje v mnoha rodinách, je už přehnané,“ uvedla jedna z autorek výzkumu Sarah Clark.

„Mnoho dětí je dárky doslova zavaleno a to nejen o Vánocích. Pro děti to ale dobré není. Když dostávají dárků moc, hrozí, že si pak nebudou věcí vážit. Nebudou se pak umět radovat z maličkostí,“ tvrdí psycholožka Kateřina Spěváková.

A právě v tom se ukazuje velký rozpor mezi generacemi.

„Já byl šťastný, když mi táta vyřezal ze dřeva autíčko. Hrál jsem si na poli, na louce, ani jsem hračky nepotřeboval, zabavili jsme se s kamarády v přírodě. Vnuk má pokoj, který připomíná hračkářství. Pozoroval jsem, jak dlouho ho nějaká hračka či stavebnice baví. No velmi krátce,“ vypráví sedmdesátiletý Jiří, bývalý učitel.

Jeho dcera měla syna téměř až ve čtyřiceti letech a nyní je pro ní středobodem světa. Projevuje se to právě tím, že se mu snaží dopřát vše, na co se jen podívá. „Kluk je pro nás vším, vymodleným dítětem a já chci, aby měl radostné, krásné dětství. Táta není schopen pochopit, že je jiná doba a že nemůže srovnávat s tou, kdy vyrůstal on. Kdyby tehdy bylo tolik obchodů, reklam a nabídka na internetu, tak by mu rozhodně dřevěné autíčko, kamínky a větvičky na louce ke hře nestačily a škemral by o drahé stavebnice a plyšáky taky,“ tvrdí Jiřího dcera Markéta.

Problém nastává v situaci, kdy prarodiče chtějí vnoučatům něco koupit. Nevědí co, protože děti podle jejich mínění vše mají. Dalšího plyšáka? Další zbytečnou hračku? Něco hodně drahého, co si vlastně ani nemohou dovolit?

„Jednou jsem měsíc výrazně šetřila na jídle, abych vnučce koupila mikinu, která se jí v obchodě moc líbila. Já bych si mikinu za dva tisíce nikdy nekoupila, ale chtěla jsem jí udělat radost. Viděla jsem jí v ní jednou, pak jsem mikinu jednou zahlédla u ní v pokojíku, jak ji má zmuchlanou mezi kupou dalších na dně skříně. Vůbec si jí neváží,“ říká třiasedmdesátiletá Šárka.

V mnoha rodinách časem lidé dojdou k závěru, že je třeba vyhlásit na hromadění věcí stop stav. A žádají příbuzné, aby dětem už nic nekupovaly. Málokdo odolá. Mnoho babiček a dědečků totiž má pocit, že je třeba vnoučátkům něco přinést, i když zároveň říkají: Mají všeho moc, neváží si toho, my si věcí vážili víc.

Takže je to vlastně tak trochu začarovaný kruh, z něhož nevede cesta ven.

Dát vnoučeti dárek je hodně těžké. Děti totiž mají skoro všechno

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více