Marta - válka

Před dvěma týdny by si Marta nedovedla představit, že se slovo válka stane každodenní součástí jejího života. Žila si svůj relativně klidný a spokojený život, občas řešila problémy, které se z dnešního úhlu pohledu zdály drobné a malicherné. Uměla se radovat z maličkostí a užívat si toho, že je součástí velké fungující rodiny. Invaze Ruska na Ukrajinu byla pro ni jako blesk z čistého nebe. Nikdy si nepřipouštěla, že by se mohlo něco takového stát. Na vlastní kůži nikdy válku nezažila, jen matně si vzpomínala na střípky válečných vzpomínek svých rodičů. Trochu víc vnímala averzi k Rusům, kterou přejala také od rodičů. Ta se důkladně promítla do celého jejího dětství. Ale za poslední dvě desetiletí se téměř rozplynula. Teď nevěřila vlastním očím, když viděla válku v přímém přenosu. I když se zatím odehrávala na cizím území, věděla, že se bytostně týká i jí, její rodiny, její země, celé Evropy.

Válečný konflikt na Ukrajině se neúprosně promítl i Martina života. První dny všichni hlavně nevěřícně zírali na zprávy a o ničem jiném se téměř nemluvilo. Střídal se vztek se zoufalstvím, strach a obavy, marnost, pocity bezmoci, i potřeba s k nové situaci nějak postavit. A také snaha nějakým způsobem pomoci. Pomoci zemi a lidem postiženým válkou, zabránit jejímu rozšíření, jakkoliv přispět k jejímu ukončení. Válečná realita na dosah byla hrůzným protikladem k životu, který předpokládala u sebe, svých dětí, vnoučat, své rodiny, svých přátel a vlastně všech lidí. Nikdy nechápala, jak můžou z krásných, něžných a roztomilých malých tvorečků vyrůst nestvůry s touhou ovládat lidi a zabíjet.

Válečný konflikt samozřejmě ovlivnil i fungování její firmy. Dva uplynulé covidové roky se snažila firmu udržet, improvozovala, vytloukala klín klínem. A v okamžiku, kdy už se zdálo, že vidí světlo na konci tunelu, musela znovu čelit kruté realitě. Skokové a trvale rostoucí zdražení pohonných hmot bylo pouze první kapkou z mnoha. Náklady na provoz firmy zase vyletěly nahoru a nikdo neví, zda se růst cen někdy zastaví. Mnohem horší však byl úbytek pracovní síly. K náhlému rozvázání pracovního poměru Petrova zástupce musela přičíst odchod dalších dvou mužů. Ve své firmě zaměstnávala hned tři muže původem z Ukrajiny a dva z nich dostali v pondělí povolávací rozkaz. Prakticky to znamenalo významné snížení výkonu firmy, protože oba pracovali na nejmodernějších úklidových strojích a pokrývali klíčové a dlouhodobé zakázky. Zatím neměla nikoho, kdo by je mohl okamžitě nahradit. Se stroji až dosud pracovali pouze muži, a těch ve firmě výrazně ubylo.

Marta si nedovedla představit, že by v této situaci žila sama jako dřív. Ve svém pohodlném bytě, obklopená hezkými věcmi. Občas navštěvovaná svým synem a dcerou s vnoučaty. Ale přesto sama. S neživými věcmi, jen se svými myšlenkami. Dům, kde teď bydlela s Petrem a rodinou jeho dcery, byl pro ni místem, kde nacházela smysl svého života. Každý den se těšila domů a dopřávala si něžné až intimní chvilky s malým Danielem. Byly mu už tři měsíce, živě projevoval zájem o všechno, co se děje kolem něho. A babička, která s ním ustavičně mluvila, občas mu potichoučku i zazpívala, ale hlavně se ho dotýkala svýma laskavýma rukama, byla i pro něj příjemným povyražením. Natahoval se pro maňáska, který nad ním poskakoval. Smál se, když se mu podařilo na něj dosáhnout. A začal ho žmoulat v pusince, když byla babička chvíli nepozorná. Pokud byla doma Sofie, často se k nim přidala. I ona se snažila s malým bráškou nějak komunikovat, ale dlouho jí to nevydrželo. Byla proti němu už velká holka, která měla své školní i jiné povinnosti. A také se jí zdálo, že její malý bratr spotřebuje příliš mnoho pozornosti svých rodičů i prarodičů. Martina snacha Lenka často využívala tyto chvilky k tomu, aby se věnovala sama sobě a odpočinula si. Ale dnes přišla za Martou a mlčky se posadila vedle ní na sedačku.

“Něco potřebuješ?” zeptala se Marta, ale dál se věnovala Danielovi.
“Mluvit. Potřebuju s někým mluvit. O tom, co se děje. Co to znamená. Bojím se.” řekla Lenka tiše a prostě.
“A proč chceš mluvit právě se mnou? Ani já jsem takovou situaci nikdy nezažila.”
“Jsem doma pořád jen s dětmi, Martin a táta jsou do večera v práci a pak jen zírají na televizi.”
“To máš pravdu, šokovalo je to a pohltilo. Každý se s tím snažíme nějak vyrovnat. A nikomu to nejde.”
“Holky z práce mi volaly, že Jonas odjel na Ukrajinu. Ten ukrajinský doktor, co jsem se s ním kdysi chodila. Prý tam zahynula jeho manželka a on jel hledat svou dceru.” svěřila se Lenka.
Marta si pomyslela, že právě tohle je ta konkrétní věc, která se Lenky dnes nejvíc dotkla. Ale neřekla na to nic.
“Když jsem loni ležela v nemocnici, myslela jsem si, že už nikdy horší věci nezažiju. Že bude válka v Evropě, to by mě nikdy nenapadlo. Nevím, co mám dělat…”
“Snaž se fungovat a žít co nejvíc normálně. Pro děti, pro sebe, pro rodinu. Když budeš rozhozená, ničemu to neprospěje. Zkus si udělat každý den něco pro radost.” odpovídala jí Marta. Ale sama cítila, že to není jednoduché.
“A co mám říct Sofii, když se mně zeptá, co je to válka? Něco jim o tom asi řekli ve škole. Něco asi zaslechla doma. Pozor si před ní nedáváme.”
“Když se bude sama zajímat, zkus jí říct pravdu. Pokud možno jednoduše, nestraš ji zbytečně. Sofie potřebuje mít svou jistotu. Že sem patří, že ji máme rádi. Že se lidé umí mezi sebou domluvit.” řekla Marta pomalu a váhavě.
“Ještě dobře, že se téhle doby nedožila moje mamka. Ta měla moc ráda ruský balet a vždycky toužila se do Ruska podívat.” povzdechla si Lenka. Bylo to snad poprvé, co před Martou promluvila o své matce. Marta ji objala kolem ramen.

Večer měla Marta shodou okolností dlouhý videohovor se svou dcerou. Téma bylo velmi podobné. Ale kvůli přítomnosti mladé Ukrajinky Valentýny v Ladině domácnosti rezonovalo v tomto rozhovoru mnohem víc.
“Mami, musím ti říct pár novinek, abys věděla, jak to tady zvládáme. Dohodla jsem se s Valentýnou, že bude bydlet u nás. Dala jsem jí k dispozici ten pokoj v podkroví. Bude to praktičtější, protože nebude ztrácet čas dojížděním k nám na samotu. Byt, ve kterém až dosud bydlela se svým bratrem, uvolnili pro ukrajinské uprchlíky. Teď tam jsou dvě ženy se třemi dětmi. Domluvil to její bratr ještě předtím, než odjel na Ukrajinu. Hned v prvních dnech války dostal povolávací rozkaz.”
“A jak to Valentýna zvládá? Má nějaké zprávy od bratra? Má tam nějaké příbuzné?”
“Má tam rodiče, žijí někde na venkově blízko Lvova. Odejít zatím nechtějí, mají nějaké domácí zvířectvo. Válka k nim zatím nedorazila. Val si s nimi pravidelně volá, ale o bratrovi nemá nikdo žádné zprávy.”
“A zvládá ti v téhle situaci pomáhat s dětmi?” zeptala se Marta zcela prakticky.
“Museli jsme naše plány trochu změnit. Uvolnili ji z práce v továrně a dopoledne pracuje v uprchlickém centru jako tlumočnice. Ale dopravu dětí do školy a do školky vždycky nějak zvládne. A odpoledne bývá doma, pokud je potřeba, tlumočí na dálku přes mobil. V pondělí by měla ve škole nastoupit jako učitelka. Budou tu zatím dvě třídy pro ukrajinské děti.”
“A jak tvoje děti vycházejí s Valentýnou?”
“Neboj se, ona to s dětmi rozhodně umí. Získala si je, má pro ně pochopení. Umí je zabavit, dokáže si s nimi hrát i blbnout. Ale umí je také zklidnit a srovnat, když je to potřeba. Anička je moc hodná, ale Ema se často vzteká, když něco není podle ní. A Toník se pořád nějak hledá. Nevím, co se s nim děje. Už jsem se s ním párkrát snažila promluvit, když jsme byli spolu sami. Ale udělal na mě ty své smutné oči a zarytě mlčel.”
“Nikdo to teď nemá jednuduché. Toník je přemýšlivý a třeba ho něco trápí. Buď prosím trpělivá!”
“Mami, však mě znáš. Většinou jsem statečná holka, ale někdy bych se taky potřebovala vybrečet. Ale před Valentýnou se stydím. Je mnohem mladší než já a už toho tolik zažila!”

Když videohovor skončil, zůstala sedět v křesle potmě. Potřebovala si srovnat myšlenky. Pak se rozhodla. Volná pracovní místa ve firmě nabidce ukrajinským uprchlíkům. Stejně jako svůj volný byt.

Marta - válka

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více