Z Mexika do Hondurasu s velikonoční zastávkou v Guatemale

V této smutné době, kdy se na nás ze všech stran hrnou negativní zprávy, vzpomínám na naše Velikonoce strávené ve středoamerické Guatemale.

Psal se rok 2004. Vydali jsme se do Střední Ameriky s cílem zažít Velikonoce v zemi, kde se mísí silná katolická víra s animistickými prvky potomků Mayů. Po dlouhém letu z Amsterodamu do hlavního města Mexika jsme přeletěli vnitrostátním letem do města Tuxtla Gutiérrez ve státě Chiapas. Jedná se o stát s významným počtem “indígenas” (původních obyvatel Mexika). V mnoha oblastech Chiapasu není téměř slyšet španělština a na návštěvníky se stále pohlíží se značnou nedůvěrou.

Ubytováni jsme byli v malém hotelu s typickým “patio” ve druhém největším městě státu Chiapas s názvem San Cristobal de las Casas, které má velkolepé koloniální dědictví, ale je obýváno převážně potomky Mayů. Právě proto se toto město stalo v roce 1994 jedním z cílů domorodých povstalců (zapatistů) vedených jejich legendárním vůdcem, který si říkal “subcomandante Marcos”. Tato tajemná postava byla často znázorňována jako jezdec na koni se zahalenou tváří a neodmyslitelnou dýmkou v ústech. Jeho totožnost nebyla dlouho známa. V roce 1994 zapatisté na krátkou dobu dobyli několik měst ve státě Chiapas, včetně San Cristobal de las Casas, kde se však zdrželi pouze několik hodin. Jejich odpor postupně nabyl mírumilovnější politické formy a rovněž byla odhalena totožnost Marcose.

V době našeho pobytu byl však San Cristobal už zcela klidný, pokud si odmyslíme záplavu turistů. Vznikla tak zajímavá kombinace města, které má zároveň provinční a kosmopolitní charakter. Po příjezdu jsme museli řešit ztracený kufr, který byl doručen na letiště v Tuxtla Gutiérrez až druhý den po našem příletu, takže jsme si pro něj museli poslat taxi, jehož řidiče jsme si následně najali na celou cestu, jež měla skončit až dalekém mayském městě Copán v Hondurasu. Nevěděli jsme, že tohoto rozhodnutí budeme v závěru cesty litovat. V samotném městě jsme si především vychutnali atmosféru barvitých tržišť s textilními výrobky, které prodávaly ženy z místního etnika Tzotzil. Některé z těchto typických textilií i po 18 letech zdobí náš byt.

V okolí města San Cristobal de las Casas je roztroušeno několik měst a vesnic obývaných převážně Tzotzily, etnickou skupinou mayského původu. Oblast není příliš dobře dopravně dostupná, protože do vesnic vedou pouze úzké a klikaté silnice. Návštěva tzotzilských vesnic však stojí za tyto nesnáze. Nejzajímavější z nich se nacházejí v “municipio” Chamula, do kterého patří celkem 129 vesnic. Tou největší je San Juan Chamula, která má přibližně 3500 obyvatel. Společenství Tzotzilů v Chamule je de facto samosprávné a řídí se vlastními zákony. Mexická vláda si nikdy nedokázala tento bojovný domorodý národ zcela podrobit a vykořenit tradice jeho předků.

S neuvěřitelnou kombinací katolického svatostánku a šamanských obřadů jsme se seznámili v kostele Svatého Jana Křtitele právě v San Juan Chamula. Po vstupu jsme se ocitli ve vzdáleném světě – především časově a kulturně. Téměř všichni lidé uvnitř kostela jsou místní Tzotzilové. Sedí na čerstvém voňavém jehličí (“pinocha”) z posvátné borovice, jehož aromatická vůně se mísí s pronikavou vůní kadidla a teplými výpary hořících svíček. Nejsou zde žádné lavice. Naprosté ticho a tajemné šero. Fotografovat je zakázáno (venku sice lze dělat panoramatické záběry, ale není možné fotografovat osoby, protože Tzotzilové věří, že jim snímek odebírá duši). Svaté obrázky na stěnách nemají nic společného s výzdobou evropských kostelů. Tváře svatých jsou tzotzilské a dekorativní motivy mají rovněž indoamerický charakter. Svatí, ozdobení zrcadly a barevnými stuhami, stojí v dřevěných výklencích. Stovky zapálených svíček jsou naskládány jedna vedle druhé podél stěn a před nimi. Odehrávají se zde jedinečné pohanské obřady. Klečící věřící si přímo na podlaze improvizovaně staví malé oltáře se svíčkami různých velikostí a barev, obětují nápoje (kupodivu hlavně Coca Colu) a v některých případech také vejce nebo živá kuřata. V posledním případě je lepší se nedívat! Všímám si oblečení žen. Všechny jsou si velmi podobné: černá sukně, jednobarevný šál přehozený přes ramena nebo propínací svetřík a krásný cop dovedně spletený z černých vlasů.

Ve všech navštívených zemích se vždy zajímám o textilní tvorbu, a proto jsem chtěla navštívit i vesnici Zinacantan, která je proslulá nádhernými tkanými látkami. Je tam spousta textilních dílen, většinou rodinných, kde se ručně tkají krásné oděvy. Navštívili jsme jednu z nich a sledovali jsme pečlivou práci žen. Neviděli jsme žádné tkalce, pouze ženy. Tkalcovské stavy jsou obvykle umístěny uvnitř domu nebo na jeho dvorku. Často zde pracují tři nebo i čtyři generace jedné rodiny. Ženy používají tradiční tkalcovské stavy, které je nutí celé hodiny klečet, což je pro ně nepochybně velmi obtížné a bolestivé.

Chiapas nám umožnil udělat si představu o hlavním cíli této cesty, jímž byla Guatemala, která má společně s Bolívií největší podíl “indígenas” (původních obyvatel) na americkém kontinentě. V Guatemale se kromě španělštiny mluví přibližně 24 mayskými jazyky. Samostatnou etnickou skupinou jsou černí Garífunas, kteří obývají oblast kolem města Livingston na pobřeží Karibského moře. Jsou potomky Afričanů, jejichž lodi ztroskovaly u břehů ostrova Svatý Vincent. Zachránili je místní Arawakové (karibští Indiáni). Garífunas převzali jejich jazyk a byli zhruba před 200 lety jako “černí” Karibové přesídleni anglickými kolonizátory na pobřeží Hondurasu, odkud se dostali i do dnešní Guatemaly.

Cestou do vytoužené Guatemaly jsme se nejprve museli “probojovat” přes hranici mezi Mexikem a Guatemalou na přechodu v La Mesilla. Byl to největší zmatek na hranici, který jsme kdy zažili. V záplavě obchodů byly důmyslně skryty kanceláře celníků a imigračních úředníků obou zemí. Kdo se tam nevyznal, neměl šanci projít. Zde jsme ještě ocenili přítomnost našeho řidiče, pokud šlo o jeho známosti a dovednosti v jednání s úředníky. Přesto jsme z toho mumraje vyšli dost otřeseni. Odměnou nám však byla Antigua, náš první cíl v Guatemale. Antigua ve španělštině znamená “stará” nebo “bývalá”. Jedná se totiž o bývalé hlavní město španělské kolonie “Capitanía General de Guatemala”. Antigua jím byla až do roku 1776, kdy se hlavním městem stala Nueva Guatemala de la Asunción poté, co byla Antigua potřetí během jednoho století zničena zemětřesením. Ubytováni jsme byli v ulici nedaleko centrálního náměstí, kudy bude procházet velikonoční procesí. Na náměstí je rovněž spousta obchodů s textilním zbožím, snad ještě barevnějším než v Chiapasu. Zdá se, že i zde si přijdu na své. A nemýlila jsem se. V Guatemale totiž stále naprostá většina původních obyvatel nosí i ve všední den národní kroje. A to nejen ženy, ale i muži, kteří nosí krásně vyšívané kalhoty a vesty. Šijí a zdobí jim je jejich ženy. V důsledku rostoucího počtu turistů však již v době našeho pobytu mnohé ženy často dávaly přednost vyrobě textilií pro cizince a zanedbávaly šatníky svých choťů, kterým nezbylo nic jiného, než nosit levné průmyslově vyráběné oděvy.

V průběhu nákupu v jednom z těchto obchůdků na náměstí nás jedna prodavačka z etnika Kakčikel pozvala do jejich asi dvacet kilometrů vzdálené vesnice, kde měly místní ženy výrobní družstvo. Po našem příjezdu se nám věnovala celá početná rodina, která mne oblékla do národního kroje. Měla jsem rovněž příležitost si pochovat roztomilou kakčikelskou holčičku, která se vůbec nestyděla. Nakonec nás bratr naší známé dovedl na místní bavlníkové pole, odkud byl krásný rozhled do krajiny. Guatemala je v centrální části hornatá, takže bylo na co se dívat.

Na Velikonoce jsme v kouzelném městě Antigua měli opravdu silný zážitek. Před zahájením velikonočních procesí jsme na ulicích pozorovali přípravu květinových koberců vytvořených hlavně z různobarevných pilin, ale také ze skutečných květin, borovicového jehličí a ovoce. Některé z těchto pestrých koberců byly až kilometr dlouhé. Byly zdobeny originálními vzory čerpanými z koloniální doby, mayského folklóru a dokonce i z historie starého Říma.

Na Velký pátek začaly již ve tři hodiny ráno přípravy na inscenovaný soudní proces a vynesení rozsudku nad Kristem. Účastníci se převlékli za Piláta Pontského, římské vojáky a další postavy. Od sedmi hodin ráno nesli věřící po hlavních ulicích Antiguy na ramenou sochu Krista s jeho křížem. Trvalo to až do poledne, kdy byla tato podobizna nahrazena jinou, kde už Kristus po ukřižování leží. V půl páté odpoledne se Antigua ozdobila černým krepovým papírem a náměstí a ulice města zaplnily tisíce lidí v černém oblečení, kteří pálili kadidlo. Tento velkolepý průvod vedl muž s krucifixem a následovali ho stovky “cucuruchos”, kteří nesli černé nápisy a transparenty s posledními Kristovými slovy. Kolem jedenácté hodiny večer byl obraz Krista přenesen do kostela. Šli jsme těsně podél pomalu se pohybujícího průvodu. Jeho účastníci nesli těžké obrazy svatých, často se střídali a podle jejich zpocených tváří bylo jasné, že je nesení soch svatých fyzicky velmi namáhavé. Byli rovněž v jakési extázi, bylo zřejmé, že se pro ně nejedná o pouhou inscenaci. Měli pocit, že se jedná o skutečnou událost. Bylo nám líto, že toto procesí ničilo nádherné květinové koberce, které daly jejich tvůrcům tolik práce.

Během Bílé soboty se konaly další pohřební průvody, které dokonaly zkázu květinových koberců. V jejich čele byl nesen obraz bolestné Panny Marie, následovaný skupinou žen oblečených v černém, které si připomínaly okamžiky velkého zármutku po ukřižování Krista. I jejich žal se nám zdál zcela skutečný a nepředstíraný. V paměti nám navždy zůstal kajícník, který se pomalu pohyboval po kolenou po ulici s křížem na zádech. Údajně tak prošel několik kilometrů. Naopak velikonoční neděle byla časem radosti, kdy v ulicích Antiguy procházela slavnostní procesí na oslavu Kristova zmrtvýchvstání. Petardy rozrážely vzduch pronikavými zvuky a burcovaly město k oslavám. Svatý týden v guatemalské Antigue tak pomalu končil, obyvatelé města se vraceli ke své každodenní rutině a my jsme se vydali za dalšími zážitky.

Nejprve jsme nahlédli do sousedního Hondurasu, abychom spatřili starobylé mayské město Copán. Při pokusu o překročení hranice najatým taxíkem jsme poprvé poznali horší stránku našeho řidiče. Až tady totiž zjistil, že u sebe nemá řidičský průkaz ani papíry od auta. Nezbylo tedy nic jiného, než nechat auto v Guatemale, a z taxikáře se stal turista, kterého jsme s sebou vzali otlučeným autobusem do Copánu. Autobus byl přeplněný, stáli jsme celou cestu, ale navázali jsme debatu se dvěma lehce opojenými mladíky z Hondurasu, kteří se vraceli domů po neúspěšném pokusu dostat se do USA. Ujišťovali nás však, že se určitě jednou do Spojených států dostanou. Našli jsme si malý hotel v městečku Copán a druhý den jsme navštívili ruiny starobylého mayského města. Hned po vstupu jsme poprvé v životě viděli obrovské papoušky ara. Klidně po nás pokukovali z větve, kde seděli. Vzali jsme si průvodce, který nám vysvětlil, čím se Copán liší od ostatních mayských měst. Především barevnými motivy svých stél a paláců. Městský stát Copán měl v době vrcholu své moci asi 20 000 obyvatel. K jeho zániku přispělo odlesnění kopců kolem města způsobené přelidněním. Rostoucí počet obyvatel si vyžadoval stále více dřeva na stavbu obydlí a přípravu pokrmů. Odlesnění však vedlo k dlouhotrvajícímu suchu, které způsobilo hladomor. Nemocem vyvolaným oslabením organismu nejprve podlehla chudina, ale posléze i vyšší vrstvy místní společnosti. Copán tak začátkem devátého století zanikl a město bylo opuštěno. Při návratu do Guatemaly jsme si uvědomili, že v Hondurasu chybí kultura původního obyvatelstva. Nebylo zde vidět krojované “indígenas”, ale zato po zuby ozbrojené jezdce na koni s typickým sombrerem. V době našeho pobytu byl Honduras zemí s nejvyšším počtem vražd na jednoho obyvatele na světě. Raději tedy zpět do přátelské Guatemaly.

Po překročení hranice zpět do Guatemaly jsme zamířili na jezero Atitlán. Na jeho březích se tyčí sopky Atitlán, Tolimán a San Pedro (všechny jsou vyšší než 3 000 metrů). Samotné jezero leží v nadmořské výšce 1560 metrů. Ubytovali jsme se v malém hotelu ve městě Santiago Atitlán, kde jsem zažila nepříjemné překvapení, když jsem v posteli našla velkého pavouka. Tato lokalita je proslulá uctíváním Maximóna, postavy z mytologie místního mayského národa Tz'utujil. Maximón je oblečen v tradičním mayském oděvu s kloboukem, nosí kravatu, na obličeji má masku z posvátného mayského stromu “pito” a v ústech neodmyslitelný doutník. Ruch kolem něj jsme pozorovali několik hodin. Byl vystaven ve velkém výklenku svatyně. Mezi místními věřícími vyvolával obrovské vzrušení. Místní lidé věří, že Maximón má nejen léčitelskou moc, ale i další schopnosti, jako jsou zajištění lásky, ochrana před nebezpečím, úspěch v podnikání atd. Většina věřících byla při vstupu do svatyně v silně podroušeném stavu a nabízela Maximónovi doušek silného alkoholu přímo z jejich láhve. Přinášeli mu i různé další dary, včetně peněz, svíček, tabáku a jídla. Maximóna vroucně uctívají, ale zároveň z něj mají panickou hrůzu.

Od mumraje kolem Maximóna jsme si nazítří odpočinuli projížďkou lodí po jezeře. Dopluli jsme do města San Pedro La Laguna. Zatímco cestou jsme obdivovali překrásné výhledy na tři sopky, San Pedro nás trochu zklamalo. Místo tajuplné atmosféry kolem svatyně Maximóna je to ubytovací místo pro batůžkáře. Stejně se zde nemůžeme dlouho zdržet, protože ve čtyři hodiny odpoledne začíná vát silný vítr “xocomil”, který znemožňuje plavbu na lodích po jezeře.

Do Chichicastenanga jsme dorazili sice až po Velikonocích, ale sváteční atmosféra tam byla stále cítit. Celý název města je Santo Tomas Chichicastenango, ale lidově se mu říká Chichi. Koná se zde proslulý trh, kde potomci Mayů z etnika Quiché vystavují svoje barevné textilní výrobky. Dobře jsme se tam najedli. Nejvíce nás zaujal katolický kostel s vysokým vstupním schodištěm, kde se konají nejen křesťanské bohoslužby, ale i pohanské rituály etnika Quiché.

Tato naše cesta třemi středoamerickými zeměmi skončila v hlavním městě Mexika. Na centrálním náměstí El Zócalo vlála obří mexická vlajka, před bankou stáli policisté se samopaly a za katedrálou prodávali umělci svoje výtvory, především obrazy. El Zócalo je druhé největší náměstí světa a nachází se na místě, kde kdysi stálo bývalé hlavní město Aztéků – Tenochtitlan. Těsně před odletem jsme ještě navštívili neuvěřitelné pyramidy v Teotihuacánu. Toto Město bohů vzbuzuje spoustu záhad. Od 3. do 5. století tam žilo více než 100 000 lidí. Není jisté, o jaký národ se jednalo. Rovněž zánik Teotihuacánu je záhadou. Když ho objevili Aztékové, byl již zcela opuštěn. Vylezli jsme na nejvyšší pyramidu a pohledem na zapadající slunce jsme se se střední Amerikou rozloučili.

Všechny fotografie poskytnuty z archivu Heleny Přibilové.

Z Mexika do Hondurasu s velikonoční zastávkou v Guatemale

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více