Karel (67 let): Našel jsem skvělou ženu, ale pro rodinu jsem blázen

Moje první manželství skončilo rozvodem, druhá žena mi zemřela po dlouhé těžké nemoci. Tehdy mně její odchod hodně vzal, trvalo snad dva roky, než jsem zase začal mít chuť někam chodit, mluvit s lidmi.

Z prvního manželství mám syna, z druhého dceru. Naštěstí spolu oba dobře vycházejí, což mi dělalo vždy radost. Říkával jsem si, že když už mi to v životě nevycházelo ve vztazích, děti se mi vyvedly. Bohužel, to, že drží pohromadě a rozumějí si, se teď obrátilo proti mně. Společně totiž syn i dcera došli k závěru, že jsem se zbláznil a odsuzují mě.

Seznámil jsem se se zajímavou ženou. Je dcerou mého kamaráda. Setkali jsme se náhodou při jednom posezení v restauraci, kam jsem občas chodíval s bývalými spolužáky z vysoké. Jeden několikrát přišel s dcerou. Byla po rozvodu, občas s námi poseděla u vína. Říkal mi poté, že měla divné manželství, ten její dokonce skončil v kriminále, zůstala sama s dcerou.

Pak jsme se jednou potkali ve vlaku, oba jsme mířili na výlet do Beskyd. Ona byla sama, já byl sám. Zjistili jsme, že rádi chodíme po kopcích, tak jsme si neplánovaně dali společnou trasu. Byl to jeden z mých nejhezčích výletů. Povídali jsme si, vůbec mi nepřipadalo, že je o jednadvacet let mladší. Zjistili jsme, že chodíme na stejná místa, na stejné horské chaty, jen jsme se tam nikdy dříve nepotkali.

Začali jsme vyrážet do hor společně. Jednou mi oznámila, že zařídila, že můžeme přespat v chatě její kamarádky, od které si ji občas půjčuje. Opékali jsme buřty, byl to pěkný večer. Já byl nervózní, k ničemu nedošlo, nebyl jsem si jistý, jak náš vztah bere. Při loučení mě pak na nádraží políbila a já už byl ztracený.

Když se to dozvěděl její táta, tedy můj kamarád, řekl, že nám vztah přeje. Ulevilo se mi, bál jsem se, že se naštve. Horší to bylo s mými dětmi. Asi po půlroční známosti jsem se rozhodl, že jim Katku představím. Pozval jsem je na oběd, uvařil jsem, seznámil jsem je. Bylo dusno. Bylo jasné, že se jim zdá mladá. Ona totiž vypadá výrazně mladší než ve skutečnosti je, obléká se hezky, je štíhlá.

Bylo to hodně trapné pro všechny.

Katka pak řekla, že jsem to neměl dělat, že jsme vztah nemuseli zveřejňovat. Jenže já jsem na ni pyšný, já ji mám rád, já se nechci skrývat.

Časem mi došlo, že si o ni moje děti myslí, že je zlatokopka. Že ji jde o můj domek, možná o úspory, které mi zbyly z prodeje firmy, kterou jsme kdysi spoluzaložil. Já stále pracuju, dělám poradce v jedné stavební společnosti. Katka je účetní a rozhodně se jí nevede špatně, má hodně klientů, svůj byt, své auto. Náš vztah je rovnocenný, férový, jedině divný může být ten věkový rozdíl.

Syn mi řekl, že bych si měl dát na Katku pozor. Ptal jsem se, jak to myslí. Řekl, že si o ní něco zjistil, ale odmítl mi říct co. Přijde mi to nefér. Jestli něco špatného ví, ať to řekne. Dcera se tváří nasupeně, přestala mi telefonovat, přestala mě navštěvovat. Když jsem se jí jednou ptal, kdy se s vnoučaty zastaví, řekla, že mě nebude rušit, že mám určitě v plánu trávit čas zajímavěji. Je jízlivá, ironická. Syn mi v hádce řekl, že jsem starý blázen.

Chápu, oni si myslí, že jsem se zbláznil do mladé ženské a odmítají si připustit, že by mohlo jít o normální vztah.

Katka se trápila a svěřila se mi, že mou dceru kontaktovala. Pozvala ji na kafe s tím, že by si promluvily. Dcera ji odmítla. Řekla jí, že si s ní nemá co říct. Je to neslušné a moc mě tím zklamala. Možná náš vztah nevydrží, možná Katce časem začnu připadat starý, ale co na tom? Kolik vztahů vyšumí a nic se neděje? Teď je nám spolu dobře a nechápu, proč si děti berou právo mluvit dospělým rodičům do jejich života. Já jim nikdy nehodnotil jejich partnery, respektoval jsem, koho si vybrali, chovám se k zeťovi i snaše slušně, mám je rád.

Dozvěděl jsem se, že syn dokonce řekl mé mamince, která je velmi nemocná a žije v domově pro seniory, že jsem si nabalil mladou holku. Máma to vůbec nebyla schopná pochopit, stále se mě vyptává, je z toho zmatená. Její duševní stav už není dobrý, vždyť ona ještě nepochopila ani to, že zemřela má žena, tak proč jí syn říká takové věci? Nechápu.

Naše rodina se rozklížila. Děti, na kterých mi tak záleží, mě zatratily. Chápu jejich nedůvěřivost, ale přijde mi to vůči mě nefér. Copak každý člověk nemá právo na hezký vztah, na štěstí, na lásku bez ohledu na věk?

(Jméno pisatele i dalších osob vystupujících v jeho vyprávění byla na jeho přání změněna - pozn. redace)