Když se les stane pastí

Konečně rostou! Po vydatných deštích minulého týdne začaly u nás růst houby. Je sice s podivem, že pod lesem stojí jen jedno jediné auto s polskou poznávací značkou, ale o to radostněji se nám šlape do prudkého kopce.

Les máme, dá se říci, přímo za humny. Chodíme do něj sbírat houby bezmála padesát let. Člověk by řekl, že tam známe každou skálu, každý větší kámen, cestu, potok. A tak se v lese pohybujeme s jistotou a nemusíme přemýšlet, jestli se dát vpravo nebo vlevo a kam tou nebo jinou cestou dojdeme.

Ale skutečnost je jiná, překvapující.

V tom našem lese se pořád ještě mohutně těží a to nejen smutné smrky, napadené tím malým prevítem kůrovcem, ale také krásně vzrostlé buky a to ve velkém. Na jednom místě hned u cesty jich stálo asi osm, obdivovala jsem jejich rozložité koruny, ve kterých jsem vždy ráno slyšela rozzlobené skřeky vyrušených sojek, přelétávajících z větve na větev. Nechápu, čím byly napadeny ty buky, že by touhou po zisku? Prachy, mocné zaklínadlo. Přitom do hrobu si je nikdo nevezme.

Ale dost nářků, je krásné zářijové ráno, po chladné noci přírodu ozdobily stovky pavoučků svými pavučinkami. A kousek výš, v našem oblíbeném koutku ještě stojící smrčiny na nás čeká určitě několik pěkných úlovků. Procházíme lesem a já si brblám jen tak pod nos, je to bída, je to bída. Sem tam nějaký suchohřib, spousta růžovek a jinak nic … počkat, první! Praváček se na mě směje a mé houbařské srdce pookřeje. A nezůstane jen u toho jednoho. Odkládám manžela i našeho pejska, který les moc nemusí a sama se vrhnu na sběr. Košík se mi nádherně plní, nemám ve zvyku po lese běhat jako srnka, spíše se jen tak loudám a nakukuji pod malé smrčky i vzrostlé buky. Vychutnávám si tyto nádherné chvilky ticha a samoty, když v tom se mi do uší zařízne řev motorového křovinořezu. Děs. Ale chápu, ožínat se musí. A tak ustupujeme dále do lesa, abychom tomu nepříjemnému hluku utekli. Po necelých dvou hodinách mám košík už plný a tak se začínáme ubírat k domovu.

A v tu chvíli se náš přívětivý les změní, jako mávnutím kouzelného proutku, v past.

Vycházíme z lesa na širokou polní cestu, vím, že když se dáme vpravo, přijdeme na kraj naší vesnice. Kdybychom se dali opačným směrem, cestu bychom si zbytečně prodloužili. Jdeme vpravo, podél cesty vede oplocená pastvina. Cesta je široká a pohodlná a najednou končí, sice směrem do lesa se stáčí štěrkem vysypaná lesní cesta, ale i ta se po nějakých čtyři sta metrech ztrácí. Před námi stojí pár osamělých smrků a za nimi se rozkládá vykácená paseka, na jejímž protějším okraji nějaká lesní mašina hravě požírá zbylé stromy. Přes paseku nelze projít, obrovské pařezy a spousta větví z vytěžených stromů je zarostlých vysokou trávou, člověk neví, kam šlape.

Vracíme se zpět k oplocené pastvině, vím, že ve směru naší chůze je stará dřevěná chata, říkali jsme jí myslivecká. Ale kde je? Jsme docela bezradní. Známe směr, kterým se máme držet, ale les nám připravil nejedno nečekané překvapení. Nepatrnou pěšinou kráčíme tvrdohlavě vpřed, až narazíme z ničeho nic na oplocenku. Pamatuji si velmi dobře, jak les křižovaly udržované lesní cesty. A nyní - nic. Každý náznak cesty nebo pěšiny končí v mlází nebo u ohrazené oplocenky.

Co teď? Zase se musíme kus vrátit, protože před námi je najednou obrovská zmola, strž nebo jak tomu mám říkat, kterou vyhloubily vydatné lijáky posledních let. Tak to nedáme. Dochází nám voda, poslední vodu vypije náš pes z mé dlaně. Vstupujeme na pastvinu a konečně vidíme, i když docela v dálce zdevastovanou mysliveckou chatu, ke které však nevede žádná cesta. Stojí na jakémsi ostrůvku uprostřed té strže. Je horko, tráva na pastvině je nám po kolena. Rozhlížím se, jestli se někde v dohledu nepase stádo dobytka. Přicházíme k domu na samotě s bytelným plotem, dřevěný plot jistí ještě plot drátěný. Nikde nikdo. Jen dole na vedlejší pastvině se pase stádo černých krav. Na mysl mi vpluje vzpomínka na nějaké nedávné neštěstí právě v souvislosti se stádem. Jsem bezradná a taky už mám strach o manžela, bojím se, aby mu nedošly síly. Je statečný a ujišťuje mě, že je v pořádku. V dálce uvidím nějaké muže s autem, jak opravují ohradu. Vydám se přes louku k nim. Jsou tři, ptám se na cestu. Ten, s kterým mluvím - řidič – je nepříjemný, ale nakonec mě přece jen nasměruje. Pod mysliveckou chatou by měl být průchod na starou cestu, která je sice vodou zničená, ale projít se tam dá. Vracíme se přes vysokou trávu zpět k lesu. Konečně jsme našli únikovou cestu. Je tam sice bahno, kamení, prostě marast, ale jdeme. Už zase vím, kde jsme a taky to, že už to zvládneme. A konečně potok a v něm čistá proudící voda pro našeho Rexe. Hltavě pije a mně je hned líp. Po chodníku si vyšlapujeme v zablácených botaskách a nohavicích mokrých po kolena, ale s plným košíkem. V hlavě nám vibruje nepříjemná zkušenost a v nohách bezmála jedenáct kilometrů.

Tento náš zážitek píši hlavně proto, abychom si všichni uvědomili, jak může být les nebezpečný. Nevím, co bych si počala, kdyby si některý z nás třeba zlomil nohu a nebo se někomu udělalo nevolno. Mám sice v mobilu aplikaci ZÁCHRANKA, ale fakt nevím, jak by se ti záchranáři k nám dostali.

Přeji nám všem, abychom každou cestu zvládli bez úhony a byli na cestách opatrní.

Když se les stane pastí

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více